Poslední dobou (a netrvá to dny, spíš týdny) chodím jako zasněná, s hlavou v oblacích, s myšlenkami jinde… Ne, není za tím žádná nemanželská romance, Bůh chraň! Jen jsem si založila blog. A v mysli se mi honí stále nějaké články. Taky trávím mnohem víc času u počítače, než bylo u mě zvykem. Ale není to (zatím) moje nová láska, taky můj muž naštěstí nežárlí, naopak, patří mezi mé fanoušky, je mým prvním čtenářem i kritikem.
vlahu
Nenechte si kazit valentýnskou náladu (pokud nějakou máte), ale já už ve svém životě viděla tolik krachů partnerských vztahů, tolik bolestných rozchodů a rozvodů, že už dávno nemám iluze. Asi proto je to i první „velké“ téma mého psaní. Týká se dětí a jejich rodičů po rozvodu. Potřebuji si (víceméně sama kvůli sobě) svým ženským způsobem zmapovat tuto problematiku. Vidím na jedné straně bezmoc a zoufalství rozvedených otců, ze kterých se stávají „víkendoví tatínci“ a na druhé straně tu sílu a hloubku vztahu, který je mezi mými dětmi a jejich otcem… láska k otci, otcovská láska… lze bez ní žít?
Takto podobně jsem zase uvažovala, když jsem pospíchala pro syna do školy. Je to z naší části města necelou půlhodinku, ale šla jsem jako obvykle spíš později než dřív. Chodník vede podél hlavní silnice, mírně z kopečka, stále rovně. Můžete zrychlit a nemusíte nijak zvlášť dávat pozor na cestu. Takže se vždycky pozorně rozhlížím po tom světě kolem. A už z dálky jsem zahlédla nějakého pána, podle stříbra šedin zřejmě dědečka, kráčejícího zvolna proti mně.
Tlačil kočárek, vlastně jen vajíčko na takových těch kolečkách. Vezl pěkného cvalíka, chlapečka, co mohl mít nanejvýš půl roku. Maminka si šla asi něco vyřídit, nebo nakoupit. Určitě je to tatínek matky, tipovala jsem. Pak si říkám: proč, vždyť by to mohl přece být i děda – tchán? A znovu se mi začal roztáčet v hlavě ten divný kolotoč všech těch složitých vztahů a pomyslela jsem si:“ Milý neznámý pane, jestli jste otec otce toho dítěte, tak si to užívejte, dokud můžete, protože jestli se mladí rozvedou, máte utrum…“
A tomu malinkému ve sladkém spánku v té nešikovné sedačce padala hlava, jak klimbal. Ten starší sympatický pán se k němu naklonil, podložil mu bradičku něžně dekou a ve stejném zlomku okamžiku zvedl oči ke mně. Právě jsem jej míjela. Lehce se pousmál a v tom kratičkém pohledu jak se říká „přeskočila jiskra“, bylo v něm řečeno vše: „ Proto jsme na světě. Aby těm andílkům nepadaly hlavičky… To je láska! Láska až za hrob...“
