Připadám si dnes fakt divně. Tak nějak fikdivně, totiž fiktivně... Prý jestli vůbec existuju, jestli náhodou nejsem chlap nebo dokonce nějaký fake a jestli to všechno myslím vážně? Tak jsem se vrátila k jednomu ze svých starších článků. A ano, myslím to víc než vážně. Níže popisuju jen jeden z mnoha důvodů. Ty další se jmenují například: Alice, Barbora, Blanka, Eva, Filip, Kateřina, Matěj, Martin, Martina, Jan, Jakub, Jiří, Ondřej, Robert, Rostislav, Svaťa, Šimon, Veronika...
Asi už opravdu stárnu, protože se často přistihnu, jak při pohledu na naše ratolesti vzpomínám na své dětství. Co jsme se navyváděli… Vybavují se mi dokonce i různé detaily, například vůně... To prý je běžné. Ale třeba i nábytek. A nepřestávám se podivovat nad tím, co všechno může hrát v životě dítěte svou roli. Například skříně.
Ano, takové ty velké, obstarožní šatní skříně. Měli jsme tehdy přísně zakázáno lezení po nich i do nich. Mamka vždycky nadávala, že jí tam všechno rozházíme, ale kam se chcete narychlo schovat? Pod postelí je spousta prachu, to vám potvrdí i dospělí (ženy při úlidu a muži... vejdou se vůbec pod postel nebo je lepší ta skříň?). Dnes už na schovku nehraju, bojím se, že by mě nikdo nehledal. Zato tehdy jsme měli všichni pro strach uděláno, odvaha nám dávala křídla lepší než energetické nápoje. Hurá na skříň a hop dolů!
A že jsme se mohli při těch skocích do duchen přerazit o pelest manželské postele, to nám nevadilo. Nebyli jsme srabi. A dělali to i jiní. Například můj švagr jako malý usvědčil takto svého otce ze lži. Jednoho dne si na něj počkal a hned u dveří na něj pěkně spustil: „ Tati, tys mi lhal! Ty jsi lhář! Tys říkal, že když budu skákat ze skříně, zlomím si ruku a podívej, nic se mi nestalo!“
Takže skoky byly sice riskantním, ale i vzrušujícím nápadem, úkryt mezi šaty byl jako krátkodobý téměř dokonalým a pro dlouhodobější „mizení“ různých věcí se skříně rovněž osvědčily. Například tátův kožený pásek se překvapivě našel až při dalším malování. To už jsem se mezitím tu násobilku i naučila. No co, vyhrožovat se nemá.
Škoda jen, že podobný osud, jako ten řemen, potkal i jednoho živého tvora, vrabčáka. Vletěl do pokoje a zmizel za skříní. S kamarádkami jsme sice ihned podnikly záchranářskou akci, nebyl čas čekat, než naši přijdou z práce. Když otevřete dvířka skříní, dá se po policích celkem dobře šplhat. Ale pozor, pokud není horní nástavec pevně uchycen ke zdi, jde opět o život. Naštěstí tentokrát nebyl z naší statečné trojice nikdo zraněn a vše se nám povedlo dát téměř do původního stavu, drobnější škody na majetku byly rodiči odhaleny až později. Bohužel toho opeřence už nikdo nikdy nespatřil. Třeba ale v tom zmatku nepozorovaně vyletěl. Nebo je ještě i jiný svět za skříní, tak jako byl ten Alenčin za zrcadlem a tam žije ten vrabčáček šťastně dál.
Jak jsem rostla, začala jsem zjišťovat, že skříně skýtají i jiná, už ne tolik adrenalinová, ale možná
o to zajímavější dobrodružství. Hlavně ty horní nástavce. Už nebylo třeba šplhat, stačila židle , a když nebyl nikdo doma, mohlo se tam všechno krásně prozkoumat a prohlížet. Staré dopisy, diplomy, fotky, pramínky dětských vlásků, korále, rodné a oddací listy a jiné dokumenty. Nemyslela jsem, že najdu nějaký poklad, ten by tam naši jistě nenechali. Možná ale odhalím nějaké tajemství, myslela jsem si.
Ani nevím, proč mě teda tolik šokovalo zjištění, že se naši brali, až když už jsem byla na světě. Tehdy to asi nebylo tak běžné jako dnes. Samozřejmě nám netajili, že mám dva starší bratry. Ale já jsem je tehdy vlastně vůbec neznala. Teď už vím, že měli jako malí zakázáno k nám chodit. Po rozvodu se odstěhovali do jiného města a o víkendech jezdili jen za "svou" babičkou (tzn. z matčiny strany). K nám ne. Dojímá mě ještě teď, že náš otec neměl celou tu dobu nic, než pár jejich fotek a chomáčky vlásků. Tak takový to tam byl poklad, takové smutné tajemství.
Pak přišla celkem nezvaně moje puberta, citová rozladěnost, záchvaty lítosti či vzteku nad celým tím hrozným světem. Vzpomínám si, že jsem si tehdy i vyčítala, že to kvůli mně a mému narození se otec rozvedl. Těžko se mi ty pocity popisují, prostě všechno bylo špatně. Nikdo se mnou totiž o těchto věcech moc nemluvil, nikdo mi nic nevysvětloval. Ale to období mělo i své výhody. Ti neznámí bráchové se začali najednou celkem pravidelně objevovat u nás. Byli to čahouni a ze mě měli leda tak legraci, ale byli tady. Konečně se stali součástí mého života, jakoby vystoupili z těch vybledlých fotografií. A pěkně se vybarvili.
Dnes máme dobré vztahy, jsou z nich výborní strýcové a vůbec, i pro dospělou holku je prima mít staršího bráchu a mít hned dva je prostě výhra. Jen jednu věc nechápu. Proč museli být tak dlouho jakoby ukrytí až v té horní skříni, proč si nemohli s námi hrát na normální schovávanou? A taky skákat do peřin a zachraňovat ptáčky, hledat vánoční dárky a ... no a prožívat všechna ta dobrodružství? Proč nemáme žádné společné zážitky z dětství? Kdo nám vrátí vzpomínky?
Proto mám dvě doporučení: 1) Nedopusťme další vykrádání vzpomínek! Dejme všem – svým dětem, jejich oběma rodičům, vlastním i nevlastním sourozencům, prarodičům ale i širší rodině možnost trávit spolu dostatek času i po případném rozvodu. Prosazujme více střídavou péči. Vždyť víkend je tak krátký. 2) Zapomeňte na módní šatny a vestavěný nábytek a kupte si raději pořádné skříně. Nebo aspoň jednu.
Uveřejněno 31.7.2011 na VašeDěti.cz , upraveno
