Strýček a tatíček

Měla jsem podobně jako spousta malých dětí problémy s nožičkama, musela jsem prý mít nějaké ty řemeny a později i speciální obuv, protože bych jinak měla nohy příšerně do X. Ještěže máme v rodině strýce ortopeda, který se o toto vše postaral. Byl tenkrát ještě mladý a tak si nás všech hleděl (možná i aby si ověřil, co funguje a co ne).  Dnes je strýc úspěšný a tím pádem i velmi vytížený a z nás příbuzných jsou tak trochu kovářovy kobyly.

Už nemá smysl  si mu stěžovat, že vás tu píchá či jinde bolí. Nad tím jen mávne rukou. Ani ploché nožky mých dětí ho už moc nezajímají, řekne jen: „Chodit bosky.“  Ordinuje, až když je stav některého z příbuzných opravdu vážný. Někdy přemýšlím, co jej vlastně na dráhu lékaře a ortopeda  nasměrovalo.  Možná to, že si jako velmi malý zlomil nohu. Nechali si ho na pár dní ve špitále a jen připomínám, že tehdy tam ještě nesměl  být někdo z rodičů. Babičku si pak volali na kobereček a málem měla opletačky s tehdejší sociálkou, protože její benjamínek se choval jako velice zaostalý a za celou dobu své hospitalizace vůbec nepromluvil. Vlastně ano, řekl prý jednu větu: "Zelé nežeru."

Proč jsem si na něj právě vzpomněla? Protože je to (nejen pro mne) velmi vzácný člověk. No a protože má dnes svátek.  A určitě i  proto, že to rovnání mých  iXovek se mu náramně povedlo… Nyní mám nohy do Ó. Naštěstí jen mírně.

Také by měl dnes svátek náš první prezident. A zároveň i narozeniny. Někdo si možná pomyslí, že jeho rodiče neměli moc fantazie při výběru jména. Mně ale přijde,  že to není špatný nápad. Nemusí se  nic zapisovat do kalendáře a šance zapomenout poblahopřát se tím přece jen snižuje.  Zrovna dnes budou vzpomínat  asi téměř  všichni. Na tatíčka. Někteří i klást věnce. Nejsem dějepisec, ale minulost mne zajímá.  A tak raději ani v myšlenkách nechci křísit Masaryka a uvažovat, co by asi řekl stavu naší společnosti.

I když si samozřejmě  myslím, možná stejně jako vy, že by se nestačil divit. Mimo jiné například tomu, jak my ženy  jsme se nezastavily někde u  volebního práva. Rovnoprávnost nám nestačí, chceme víc. Zvláště po rozvodu chceme vše, alimenty i děti! Jen my samy je chceme co nejlépe vychovávat, o všem v jejich životech samy rozhodovat a k otci je pouštět pouze na návštěvu. Jen my samy nejlíp víme, co děti potřebují a který otec pro ně je (či pro změnu už není) vhodný. Tak to v naší republice chodí. A co mělo být původně rovné,  se opět pokřivuje…

Vše nejlepší k svátku, Tomášové!