Na hřišti

    Houpačky, prolézačky, pískoviště, skluzavky – prostě hřiště.  Děti se na ně  těší, dospělí možná taky. Jak kdo. Já mám dodnes velmi kladný vztah především ke všem možným houpačkám. Klidně by se dalo říct, že jsem na houpačce prožila část dětství. Může to být dobrá průprava i do dospělosti - říká se přece: jednou jsi nahoře, jindy zase dole...

vlahu

    Vlastně všechny ty atrakce na hřištích dětem moc přeju
a malinko i závidím. Já teď na nich funguju hlavně jako dozor
a to už není taková zábava. Nejhorší je to na klouzačce. Ája je ještě maličká a nezvládá to sama. Takže pěkně za ručičku
a přidržovat naši princezničku na  schůdkách, pak přes jakýsi  nepochopitelně riskantní spojovací můstek ( kde jsou ty normy EU?) a po parádní jízdě dole chytat.  A opakovat stále dokola do omrzení!  Taky se často před startem musí nahoře chvilinku počkat, zájemců o klouzání je hodně… 

    Jednoho krásného dne se na té plošině nad klouzačkou potkala  naše holčička s další, asi tak
o rok starší blondýnečkou a nějak se tam začaly zajímat jedna o druhou, klouzání se zaseklo a jim se najednou nechtělo dolů. Malé děti  mají naprosto rozdílné způsoby – ať už jde o seznamování
a navázání prvního kontaktu nebo o komunikaci a vůbec...  Hodně mě baví je pozorovat.

     Tady se ta větší  doslova chopila iniciativy. Chytla naši malou vřele za ruce, moc mile se na ni smála a začala jí něco rychle povídat. Ta naše tam stála trochu překvapeně a zaraženě.  Jak je to pěkné, jak jim to sluší a že jsou hned kamarádky, říkala jsem si.  Jenže v tom se ruka Áji ocitla nevím proč a jak v puse té holčičky. Nejdřív jsem si myslela, že jde jen o nějaký projev silné sympatie.  Ale vzápětí už bylo podle strašného křiku jasné, že  něco není v pořádku.

    „Pojeď dolů, Ájo!“ křičím náhle pod klouzačkou na řvoucí dítě. To nereaguje, zřejmě neslyší.  S vypětím všech sil konečně držím malou v náručí, konejším její pláč  a naprosto nechápu, co se stalo.  Až podle dvou rudých ranek  na ukazováčku mi vše dochází! Je  pokousaná! Mezitím už i ta druhá máma rve svou agresorku z klouzačky dolů, odnáší ji pryč s důrazným vysvětlením, že toto se rozhodně nedělá.  Odcházíme současně za hlasitého pláče obou dětí.  Neznámá máma se mi ještě přes rameno omlouvá.

    Nevím, co mě to napadlo, každopádně jsem chtěla celou situaci asi zlehčit a zahrát do autu. Všichni víme, co dělat, když nás pokouše pes. Nebo bychom to měli vědět. Ale když vás kousne dítě? Takže říkám, že to je v pořádku, že se nic nestalo...

    A ještě se té mladé paní ptám : „Máte ji očkovanou?“

    Odpověď  jsem vážně nečekala. Ale zněla:  „ ANO, máme…“   

Jen mě tak ještě napadá: I když jste už (podle věku) dospělí, užívejte si na hřišti jako děti
a  nechoďte (tam ani zpět) nikdy vzteklí!