Mateřské pouto

Nejdřív to vše tak trochu připomíná rande naslepo – netušíte, jak bude vypadat ani jaký bude, přesto cítíte, že přichází láska vašeho života.

mapaea

Když pak svého potomka poprvé spatříte, nevíte, jestli samou radostí plakat nebo se smát. Pupeční šňůra je sice přestřižena, ale jakýsi druh spojení funguje dál, může za to lidská chemie, hladiny hormonů, instinkty, pudy a nevím, co ještě.

Pak začíná celý ten kolotoč péče o děťátko – přebalování, kojení, koupání, uspávání… Krmení, utírání zadečku, foukání bolístek... Stále dokola, znova a znova, po nocích, v nemoci, do úmoru... Právě tato neustávající každodenní péče, bez které se dítě zatím neobejde, pomáhá vytvářet vzájemný pevný vztah, říkejme mu klidně pouto.

O pevné vazbě mezi pečující osobou a dítětem se často hovoří jako o něčem neopakovatelném
a jedinečném a je to skutečně tak. Toto dříve téměř výhradně ženské „know – how“  nyní čím dál častěji objevují také muži. Tatínci sice nemají možnost své dítě odnosit, porodit a kojit, mohou se však o něj stejně jako novopečené maminky naučit výborně postarat a budovat tak vzájemně mnohem intenzivnější vztah, než pokud by vše (z jakýchkoliv důvodů) nechávali pouze na matce. Rovnice STARAT SE + PEČOVAT + VYCHOVÁVAT = MILOVAT platí pro oba rodiče a je to tak dobře. A nepřestává platit samozřejmě ani i po rozvodu.

Zajímalo by mne, proč ministerstvo zdravotnictví nevaruje před faktem, že mateřství či lépe řečeno rodičovství je silně návykové. My se musíme, chtě -nechtě, této své závislosti postupně zbavit. Pouto tohoto vzácného vztahu je prostě potřeba povolovat, jak dítě roste, učí se, vyvíjí, až jednoho dne už musí být zcela samostatné a nezávislé na nás, svých rodičích. „Neviditelný pupečník“ časem mizí, vzájemná láska však trvá a na místo závislosti nastupuje úcta k rodičům.

Přeji všem maminkám k dnešnímu svátku jen to nejlepší, zejména té své!