Když se dva perou…

Nedávno jsem se rozhodla zamyslet se občas nad pravdivostí některých přísloví, rčení a tak. Vlastně mě k tomu dost inspiroval svým smyslem pro humor Aleš M.  Já ale samozřejmě nebudu zabředávat do nějakých hloubek ostrovtipu, jen se pokusím zhodnotit, co PLATÍ nebo NEPLATÍ.

vlahu

Bohužel teď můžeme vidět (vlastně spíš číst) na vlastní oči  v některých diskuzních příspěvcích zde na blogu (ještěže ne i slyšet), jak se škodolibě smějí odpůrci střídavé péče…  Takže rčení „když se dva perou, třetí se směje“ rozhodně platí. Neznám celé pozadí  názorové „pranice“ mezi panem Hodinou a Fialou natolik, abych si ji troufla více komentovat. Jediné, co k tomuto mohu říct, je, že mě to mrzí.  

A ještě mě trápí, že marně hledám odpověď na otázku, kdo se směje, když se o své děti po rozvodu u soudu „perou“ jejich rodiče… Děti určitě ne!

Ale abych nekončila tak smutně: včera jsem nepozorovaně přišla ke dveřím do pokojíku přilákána hlasitou hudbou z CD přehrávače. Kluci stáli naproti sobě, uklonili se lehkým pohybem, načež se na sebe vrhli a začali se rvát.  A když už jeden ležel přemožený na koberci, druhý s vítězným pokřikem naznačil kopnutí nebo úder… Nechápala jsem, co to má znamenat. Až po chvíli mi to došlo – před týdnem jsme viděli v parku na Dni dětí velmi povedenou ukázku karate.  Jak rychle se ty děti učí! Musela jsem se smát…