Stres a zmatek. Konflikt a nedorozumění. Kdo z nás by je chtěl dobrovolně prožívat? Přesto jsou součástí našich životů. Nejen nás dospělých, ale i našich dětí.
Vraťme se opět k „oblíbenému“ projevu paní místopředsedkyně Senátu Aleny Gajdůškové. Cituji úryvek, který najdete jako ŽBLEBT číslo 3 v anketě vyhlášené ZDE: "Představte si, jaký zmatek a stres musí zažívat dítě, když třeba tatínek hlásá džihád a maminka s dítětem chrání každého broučka, protože pro buddhistu je posvátný každý život."
Co nás téměř okamžitě "trkne" do očí, je zřejmá nevyváženost výroku, opět prvoplánová snaha o diskreditaci mužů. Tady nám asi musí být zase ihned jasné, kdo že je ten zlý, ten terorista a kdo je tím mírotvorným andělem lásky. Ale proč by to nemohlo být naopak? Proč by nemohl být tatínek buddhista a maminka bojovnicí džihádu?
Jednoho buddhistu znám. Je to moc sympatický mladý muž. Můj bratr ale onehdy prohlásil, že s ním celkem nerad chodí na „jedno“ sám. Prý jenom sedí, mlčí, pozorně naslouchá, je tichý, klidný a vypadá, jako by se někde uvnitř usmíval. Ale moc toho s ním neproberete. Ve více lidech už to pak nevadí, to už se ztratí. Ještě jsem si vzpomněla na Květu Fialovou, to je další takový člověk, ta se bude radovat a usmívat snad úplně vždycky. Když tak přemýšlím o těch typicky buddhistických vlastnostech, především o odmítání a nešíření negativních emocí, říkám si nakonec, proč ne, jen ať jsou ženy teda těmi buddhistkami. Ať váží každé slovo a všude rozdávají úsměvy, to pak bude i po rozvodu s nimi jiné“ kafe“.
A co ti tátové s tou „svatou válkou“, jak bývá mezi námi často zkresleně vnímán „džihád“? Ve skutečnosti se ale nemusí jednat pouze o ozbrojený boj, ale „velký džihád“ vlastně znamená duchovní úsilí, ten starý známý souboj mezi duší a tělem a nebo také snahu o spravedlivou a důležitou věc. V tomto smyslu by se dalo úsilí o zachování obou rodičů dětem po rozvodu označit za „džihád“. Takže já říkám ano, otcové, bojujte! Buďte čestní, buďte spravedliví a hlavně vytrvejte. Nebojujte proti matkám vašich dětí, ony vašimi protivníky nejsou, jen využívají špatně fungující systém. Systém, který nutně potřebuje změnu. Nenechte se zastrašit obavami, aby to „potom“ nebylo ještě horší. Nebuďte líní a pohodlní, naučte se osobně pečovat o své děti, není na světě nic užitečnějšího, lepšího a krásnějšího. A také nic, co by jim mohla dát jen matka a vy ne (když pominu kojení). Dítě potřebuje oba rodiče, potřebuje tedy i vás, vaši lásku, pomoc, ochranu a autoritu. Bojujte svůj „džihád“, nevzdávejte se svých dětí!
Sama autorka projevu označuje svůj příklad náboženské rozdílnosti rodičů po rozvodu za „extrémní“. Podle mě to záleží vždy pouze na nich, zda se dopracují k nějakým krajnostem. Zajímavá je však skutečnost, že pokud by se takto odlišně nábožensky cítícím rodičům dítě opravdu narodilo a pokud by tito dokázali spolu vydržet a podílet se na péči a výchově, neviděl by v tom zřejmě nikdo problém. Dítě by klidně mohlo chodit jeden týden s otcem do mešity a druhý týden někam na kopec s matkou meditovat a vše by bylo (zdá se) v naprostém pořádku. Ale po rozvodu? Víte, jaký by to dítě mělo v těchto věcech zmatek? Jaký by zažívalo stres? Pokud se honem rodiče nějak nedohodnou (rozuměj : pokud se matka dobrovolně nevzdá svého předem jistého vítězství v soudním sporu o svěření dítěte do péče), stane se prostě z dítěte automaticky buddhista. A záleží pak zase jen na matce, jestli ho aspoň občas pustí k otci, třeba 1 x za 14 dní. Raději snad ani ne. On by s ním určitě zase šel do té své mešity!
Nejlepší je (především pro děti) vůbec se nerozvádět. To říkají i křesťané, stoupenci u nás stále ještě nejčastějšího náboženství. Jedni z posledních, kteří se nepřestávají snažit o zachování úplné rodiny. Jenže co nabízejí těm už rozvedeným? Odpuštění, samozřejmě. Ale to by bylo téma přinejmenším na nový článek. Dalším pilířem v křesťanství byl a je pojem otcovské autority. Naše děti však často po rozvodu otce téměř neznají, ten se jim vzdaluje a odcizuje, vše v životě dítěte se odehrává podle scénáře matky. To s sebou přináší velké těžkosti, nejen v situaci těsně po rozvodu, ale také do budoucna, do partnerského života i do života duchovního. Kdo nerespektuje svého otce zde na Zemi, obtížněji si hledá cestu i k tomu na Nebesích. Vlastně hodně obtížně. To by si měly uvědomit nejen křesťanské církve, ale i všichni „vněcověřící“ a vlastně i nevěřící. Otce jako autoritu potřebujeme do svých všedních i svátečních dnů totiž úplně všichni.
Co dodat na závěr? Dohoda a komunikace rodičů je pro dítě natolik žádoucí, že nelze v tomto směru riskovat a nechat to pouze na jejich dobré vůli. Vždyť neochota "domlouvat se" je často jednou z příčin rozvodu. Proto je třeba je k dohodě důrazně vybízet a motivovat, ale kde ani to nepomůže, musí se přitlačit na „pilu“. Jsou - li oba rodiče k výchově způsobilí, je třeba změnit ten zaběhlý vzorec a svěřit jim dítě po rozvodu do střídavé péče, pokud se nedohodnou jinak. Vždyť nyní jsou všechny ty soudní pře a tahanice v podstatě jen fraškou, jen zbytečným plýtváním "drahého" času soudců. Je to jako u prodaných zápasů ve fotbale, výsledek je předem znám a je to ostuda. Musíme přestat pěstovat kult "Matky", přestat stranit jednomu z rodičů a postavit je na stejnou startovní čáru. Jen ať se namáhají oba! Jen ať oba hledají to nejlepší řešení pro své děti. A pak se teprve budou dít věci. To konečně začnou jednat soudy a sociálky ve prospěch dětí. Věřím, že okamžitě jako zázrakem ubude rozvodů a přibude spokojených dětí. A to nám přece stojí za to. I za cenu, že z některého dítěte vyroste buddhista hlásající džihád.
PS: Tento článek je věnován panu Pavlu Pešanovi, jelikož je dle svých slov „potencionální buddhista“
