Rodiče většiny puberťáků ví až moc dobře, o čem mluvím... Koulení očima, pohledy do stropu, odvracení tváře, různé zvláštní a ošklivé úšklebky. Kde na to berete trpělivost? Jak to zvládáte?
Ač na základce vzorná žačka, také jsem se dostala do problémů. A nejsem dnes vůbec pyšná na to, že jsem svou oblíbenou učitelku vytočila natolik, že musela v slzách vyběhnout ven ze třídy. A co jsem tak hrozného provedla? Vlastně jsem se "jen" zatvářila - asi fakt hodně otráveně. Odpolední doučování (příprava na příjímačky) mělo totiž původně odpadnout, ale nakonec se konalo. Jenže já už měla úplně jiné plány, těšila jsem se na lyže, na trénink, na kamarády... Takže jsem házela patřičně otrávené obličeje... Ale musím říct, že spolužáci byli překvapení tím, co se odehrálo a okamžitě mě nasměrovali správným směrem:" to jsi přehnala, běž za ní, běž se omluvit...!"
No a na gymplu se mi zase stalo něco podobného - ignorovala jsem tehdy učitelku fyziky - bývalou ředitelku, pro nás symbol minulé éry. Už si přesně ani nepamatuju ten pravý důvod, jen vím, že jsem prostě odvrátila svou "líbeznou hlavičku" a svůj zaujatý pohled jsem místo ní věnovala obrázku na zdi (byly na něm, myslím, nějaké lodě). Tehdy to byl velký průšvih, dokonce i naši museli poprvé do školy řešit nějaký prohřešek, ne jen poslouchat chválu. Ale spolužáci se mě zastali, byla jsem konečně něco jako rebel! To vše se však odehrálo v končícím socialismu a v době porevoluční. Dnes už je vše jinak... Nebo ne?
Dospívající se stále velmi intenzivně "ksichtí". Ve školách i v rodinách, v podstatě jak je jim libo. Možná ještě i více, než dřív, protože máme přeci svobodu! A volnou výchovu! Na základě svých zkušeností si myslím, že mnohdy si ti pubertální ani sami nemusí být úplně vědomi toho, co se vlastně na jejich obličeji odehrává a jaké to bude mít následky. Nicméně svými bezprostředními a nekontrolovanými reakcemi i nyní nás rodiče a učitele vytáčejí mnohdy až do běla...
Jenže jak to zvládat, jak podobné situace přežít bez vzájemné újmy? Moje strategie je tato:
1) Pokud je to poprvé a pokud to jen trochu jde, tvářím se, že ty obličeje vlastně nevidím, že jsem je "přehlédla" - a nereaguji! Snažím se vzpomenout si sama na sebe!
2) Když je evidentní, že zatím nejsem úplně slepá a viděla jsem všechna ta naprosto jasná mimická vyjádření:
a) pokusím se třeba o nějaký žert a s pomocí humoru se snažím vše přejít - ovšem s tím, že dám jasně najevo, že zde legrace už končí a dál si tyto "obličeje" vidět nepřeju... Prostě že můj smysl pro humor není nekonečný...
b) pokud se to opakuje, už se ohradím zcela tvrdě a zásadně dám najevo, že mi to opravdu vadí. A pro případné recidivy stanovím sankce.
Popravdě - ne moc často se mi to takto daří dodržet. Ale vlastně si myslím, že i když nám dospělým občas hned "bouchnou saze", že se zase až tak moc neděje, zvlášť když jsme pak s nějakým časovým odstupem schopni si tyto věci v klidu vyříkat. Nejhorší je asi nereagovat vůbec a nechat si to vše opakovaně líbit. Protože pokud máme své děti vést ke slušnosti a ke s ní přímo spojené sebekontrole, pak si nějaké jejich "drzé obličeje" nemůžeme nechat dlouhodobě jen tak líbit...
Nebo jak to vidíte vy? A jak podobné věci zvládáte?
