Nedávno jsem četla (tuším, že v nějakém starším čísle časopisu Moje psychologie), že podle průzkumu placebo efekt funguje i v případě, že pacient ví o tom, že užívá právě placebo. Vždycky jsem si myslela, že ten fígl je v tom, že to netuší. Tak mi to vrtá hlavou. Některým lidem zřejmě stačí k uzdravení pouhé vědomí toho, že něco berou.
vlahu
Já mám v praxi zase vyzkoušeno, že na mě lék působí pouze v případě, že si neotevřu příbalový leták. Jinak po jeho důkladném přečtení často prášky ani ze strachu z vedlejších účinků nezačnu užívat. A nyní, pod tíhou těchto nových informací o placebu, jsem na vážkách, jestli na svůj bolavý zub místo lékařem předepsaných antibiotik nenasadit raději nějaké lentilky. Nebo tic-tac? Co mi také občas zabere naprosto nečekaně, je úleva v krátkém čase poté, co se po odkládání a trápení (např. s tím zubem) odhodlám konečně se objednat.
K čemu tedy ještě vlastně chodit k lékařům? Nestačí nám k uzdravení víra? Jenže jaká víra? Ve schopnosti svého těla, v léčivé pilulky či neškodné placebo, nebo především v našeho léčitele, ať už je jím kdokoli? Lze do nějakých tabulek, grafů a průzkumů „nacpat“ něco tak neuchopitelného, jako je charisma? Nebo naopak jeho nepřítomnost?
V této souvislosti mě napadá jeden postřeh z našich ordinací. Nemám to sice nijak statisticky ověřeno, ale řekla bych, že charisma lékaře a důvěra v něho klesá s klesající četností očního kontaktu s nemocným. A může za to (mimi jiné) moderní technika. Mnozí lékaři se bohužel dnes často obrací k pacientovi přes rameno anebo dokonce zády a jejich oči hledí s velkým soustředěním většinu času na monitor počítače. Prsty se dotýkají klávesnice, ne už tak často našeho bolavého těla.
Copak ty skutečné osobnosti, co léčí už jen tím, jak s námi vhodným způsobem komunikují, potkáme dnes jen v seriálech a filmech? Třeba takový Dr. House, ten by prý ve skutečnosti většinu svých pacientů zabil, ale přesto má úspěch, alespoň u diváků. S nikým se nemazlí a ani na to nevypadá, ale pozorně naslouchá, snaží se odhalit i skryté. Datlováním nějakých zpráv se nenamáhá. Nebo třeba pan Hrušínský, ten měl za své role dostat čestný doktorát… Vždyť kolika z nás by k uzdravení stačilo vyslechnutí a dobře míněná rada a kolika beznadějným případům by ve skutečnosti pomohlo jen jediné – poslat do Pelhřimova!
