Smrt jsme vytěsnili ze života. Virus nás učí vnímat ji jinak.

Může současná pandemie koronaviru ovlivnit mezigenerační vztahy? Změnit pohled na závěr života? Smrt jsme vytěsnili ze života, až se jí bojíme více, než musíme. Přemýšlejme o ní víc a jinak!

Obavy z nákazy jsou pochopitelné, neboť se jedná o úplně novou hrozbu. A ta vždy v historii vyvolávala i nové obavy. Každý ze svého okolí známe někoho, kdo zemřel na rakovinu, cévní mozkovou příhodu, na srdeční infarkt nebo třeba nepřežil chřipku. To jsou hrozby, které známe, naučili jsme se s nimi žít, umíme si na ně takzvaně sáhnout. Koronavirus je něco, na co si zatím sáhnout neumíme. Je to takový druh tmy, která v nás vyvolává strach. Není to nic neobvyklého.

Pokud se dnes hodně píše o tom, kolik lidí denně u nás či jinde ve světě zemřelo v důsledku nákazy novým koronavirem, může to mít určitý pozitivní efekt. Možná si lidé uvědomí, nebo už uvědomují, že život není samozřejmost. Příliš jsme si zvykli na to, že střední délka života se neustále prodlužuje, medicína dokáže zázraky a smrt je podle častých představ vlastně vždy něčí chybou. Ale ono to tak není. To, co teď každý den sledujeme, je důkazem nesamozřejmosti života. Mimo pandemii jsme denně svědky tisíců relativně obyčejných příběhů odcházení ze života, které v našem běžném životě zůstávají skryté. V televizi se o nich nemluví, v novinách nepíše. Smrt jako by neexistovala.

Ne každý má to štěstí, že může odejít v klidu, smířený se sebou samým, s ostatními, s Pánem Bohem. To je totiž, podle mých zkušeností z hospice, vůbec to nejdůležitější. Na rozdíl od našich předků jsme smrt vytěsnili ze života, a když přijde, nejsme na ni připraveni. Jestli nám pandemie při své tragičnosti poskytla nějakou příležitost, pak ke změně přístupu ke smrti. Doposud jsme se konci života věnovali příliš málo. To se teď při pohledu na tragické následky pandemie může změnit.

Ve své praxi jsem odpozoroval, že dobré rozloučení je klíčové pro dobrou smrt. Může mít mnoho podob. Jednou z nich může být například těchto pět vět: Děkuji ti! Odpusť mi! Odpouštím ti! Mám tě rád! Můžeš jít! Stačí vnímat aktuální zpravodajství - na nákazu umírající stařičký Ital či Španěl svolává mobilním telefonem své příbuzné, aby se s nimi rozloučil, příbuzní si navzájem odpouštějí staré křivdy, děkují si, on posléze umírá. Takřka v přímém přenosu. Někdy jsou to velmi dojemné obrázky. Jen si to v našem pachtění neuvědomujeme. Nyní tu příležitost máme.

Za povšimnutí stojí, že zdravotníci ve zmiňovaných zemích přiznávají, že museli v některých případech odepřít další léčbu nejstarším seniorům, aby mohli zachránit životy mladších. To, že lékaři museli upřednostnit některé pacienty před jinými, nevypovídá o neúctě k životu kohokoliv, nebo dokonce o záměrném ukončení starého života ve prospěch mladšího. Nutnost rozhodnout se, koho ještě mohu svými omezenými silami zachránit a koho zřejmě nikoli, je běžným dilematem válečné medicíny. Aktuální situace v některých zemích může být s válečnou medicínou srovnatelná. Lékařům při rozhodování není co závidět. Pandemie ukázala, jak je rozhodování lékařů těžké a zodpovědné. Tím více je nutné chránit prostor jejich rozhodování v křehkých nuancích na hranicích života a smrti a nenutit lékařskému stavu např. institut eutanazie.

Myslím, že skrze tyto události máme příležitost přemýšlet nad opomíjeným. Totiž umožnit lidem umírání v klidu a přirozenou smrtí. Odstoupení od marné, zbytečné a zatěžující léčby neznamená odstoupení od péče. Měli bychom umožnit důstojný odchod ze života tam, kde marně udržujeme při „životě“ už jen pomocí přístrojů. Zdravý přístup k umírajícím se uskutečňuje v hospicích. V nich se život ani neukracuje (eutanazie), ani uměle neprodlužuje (dystanazie). Pacienti jsou obklopeni maximální možnou a laskavou péčí, která je doprovází při dohasínání svíčky života.

S nadhledem viděno, COVID-19 není žádná zubatá s kosou. V Česku dnes každý třetí člověk onemocní rakovinou a každý čtvrtý na ni umírá. Nelze však na ni celý život myslet a každý den se bát, kdy „to“ přijde. Obava z rakoviny velí dodržovat určité zásady, třeba stravovací, pohybové a jiné, ale to je asi všechno, co s tím můžete dělat. Nemá cenu se stále trápit tím, co stejně neovlivníme. Podobné je to i s koronavirem. Udělejme v obraně proti nákaze, co je v našich silách, ale jinak zachovejme chladnou hlavu a nebojme se.

Mám naději, že současné problémy jsou velkou šancí pro něco, co by šlo s trochou nadsázky nazvat příležitostí pro nové proroctví. Všichni asi známe proroky z Bible nebo z jiných náboženských knih. Kdo oním prorokem je? Člověk, jenž přichází s nějakou vizí, kterou lidé nemohou okamžitě v daném čase uchopit, ale přesto jí věří a jdou za ní. A chovají se podle toho. Takovým typickým prorokem 20. století byl třeba Martin Luther King, který svým slavným projevem začínajícím slovy „I have a dream (mám sen)“ zásadně přispěl k ukončení rasismu v USA. Stejně lidé následovali i vizi indického duchovního vůdce Mahátmy Gándhího. Díky němu se bez řinčení zbraní zhroutilo britské koloniální impérium. I on byl prorokem…

Pandemie je příležitostí se zastavit a rozhlédnout. Může i něco nastartovat. Co? Třeba se ve volbách nerozhodovat podle toho, co nám politici slíbí na druhý den, zda nám zajistí momentální blahobyt. Nyní, mám naději, je vhodná doba, kdy lidé jsou ochotni uvěřit i dlouhodobějším vizím, pokud jim je někdo předloží ve smysluplné a věrohodné podobě. A přinést tomu i nějaký vlastní sebezápor. Ať se jedná třeba o nutné změny v našem vztahu k přírodě či k životu samotnému. To je, myslím, teď pro politické vizionáře velká šance, která se nadlouho nemusí opakovat.