Nesamozřejmost smrti

Postaráme se jednou o své rodiče? Tak jak to bylo běžné v minulosti i nedávné současnosti? Umíme to? Chce se nám?

Za účasti manželky prezidenta ČR Evy Pavlové se včera na pražském Hradě uskutečnil kulatý stůl „Paliativní péče – výzvy a perspektivy“. Ti, kteří se bezprostředně věnují péči o těžce nevyléčitelně nemocné a umírající jsme byli v menšině. Většinu přítomných tvořili zástupci veřejné správy - ministerstva, kraje, obce, dále nadací či novináři. Ve svém vstupu jsem za Asociaci hospiců první dámě a přítomným mj. sdělil, že českou budoucností není budování stále nových a nových pobytových kapacit pro staré a nemocné, hospiců, LDN aj. Na to ekonomika naší země docela obyčejně nemá a mít nebude. A navíc, již nyní se nedostává péčového personálu, co potom s novými lůžky? Kdo se bude starat?

Cestu vidím spíše v posilování mezigenerační soudržnosti a maximalizování motivace ze strany státu, aby dospělé děti byly ochotny se starat o své rodiče. Tak jako stovky, tisíce let v minulosti. To se změnilo až ve 20. století. V něm každodenní nesamozřejmost života (dospělosti se zpravidla nedožilo jedno i více dětí z rodiny, leckdy většina) byla vystřídána nesamozřejmostí smrti. Ta je dnes jaksi nepatřičná. Patří „kamsi“ do ústavů. Ale dochovat tatínka či babičku doma? Kdepak, na to máme instituce… Přitom pro klienta/pacienta je domácí prostředí psychosociálně prokazatelně nejvhodnější a pro systém nejlevnější i za cenu štědré podpory ze strany státu..

Často se setkávám s argumentem, „to“ nejde. Člověk prý musí chodit do práce a starat se o příbuzné s tím není slučitelné. Souhlasím. Někdy to tak je. Ale vždy a ve všech případech? Pokud přijmeme pýchu, sobectví, neúctu k rodičům a vlastní hedonismus jako normu, pak ano, je to problém. Ale znám ty, kteří to zkusili a pak zjistili, že to jde. I takové, že to nejde. Ale aspoň to zkusili. Všech si moc vážím. A také znám případy, kdy matka vychovala pět dětí, ale na konci jejího života oněch pět potomků jí nedokázalo posloužit ani trochu.

Tak jsem měl nějak potřebu to na Hradě sdělit nejen první dámě.