Nakonec vyhrajete

Hrubnutí společnosti. Politické šarvátky. Válka na Ukrajině. Hrůzy v Palestině. Teroristické násilí. Doma ekonomické nejistoty. Bezmoc. Jak s ní naložit?

Máme důvod k naději. A zkušenost s ní. Jak by asi svět hleděl a řešil ekonomické obtíže, válku a násilí, kdyby měl naše hospicové oči? Kdy dáváme pacientům „jen“ tři sliby: že nebudou trpět nesnesitelnou bolestí, za každých okolností bude respektována jejich lidská důstojnost a v posledních chvílích nezůstanou sami. Toto minimum může být inspirací k léčbě neduhů společnosti. Kdyby s hospicovými hodnotami souzněli mocní, věřím, že by nebylo války na Ukrajině ani jinde. Neustoupíme z nich a nakazíme jimi svět! Že to nejde? Ale jde. Jen vytrvat. Už je to odzkoušené: „Nejdřív vás ignorují. Pak se vám smějí. Potom s vámi bojují. A nakonec vyhrajete!“ (Mahátma Gándhí)

Všem, kdo jsou bezbranní a křehcí, ve slabosti dodáváme odvahu, v ohrožení jsme jim oporou, v nejistotě pevným bodem, v bolesti lékem – vitaminem L. Vitaminem lidskosti. Pláčeme s plačícími, radujeme se s radujícími, pomáháme nést kříž. Možná jsme i Veronikou a Šimonem na křížové cestě ztráty či očekávané ztráty. Proč? Snad nejnázorněji to ukazuje zkušenost z jedné soutěže. Jejím cílem bylo najít nejstarostlivější dítě. Vítězem se stal čtyřletý chlapec. Jeho sousedovi nedávno zemřela žena. Když chlapeček viděl muže plakat, vplížil se na jeho dvorek, vlezl mu na klín a jen tak tam zůstal sedět. Když se ho matka zeptala, co sousedovi řekl, chlapec odpověděl: „Nic, jen jsem mu pomohl brečet.“

Postní doba nemusí být časem útrpného sebezáporu či pouhého odříkání. Může být děkováním, chválou. Z hospiců dobře víme, že na druhý břeh života si s sebou nevezmeme náš dům, drahý vůz, dovolenou u moře, cestu kolem světa, tučné konto ani úspěšnou kariéru. Zůstane nám jen to, co jsme v životě rozdali – hezké vztahy, radost, kterou jsme udělali druhým, předané úsměvy, překonané překážky či usmíření, k němuž jsme přispěli. To je smysl života. A může to být i smysl postní doby.

Hospicová péče je poděkováním člověku za prožitý život. Ať už příkladný, všední nebo zpackaný. Děkujeme naší péčí. Vždy to stojí úsilí. Že to není „spravedlivé“? Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem. V hospicích nepracujeme, abychom na konci života soudili, nýbrž pomáhali. Vidíme v tom velký smysl. Co víc potřebuje svět, než děkovat a pomáhat? Není postní čas výzvou k našemu děkování?

Umírající pacienti jsou v jistém smyslu „šedí“ a „nezajímaví“, na okraji zájmu společnosti. Chceme-li však, můžeme v nich zahlédnout neobyčejnou krásu. Krásu naplněných životů, krásu povstávání po všelikých pádech, krásu hrdosti na vychované děti, krásu vrásek ve tváři. Umíme děkovat za krásu druhých i tu vlastní?

Nedávno jsem v mrazu sledoval barevné kapry v jezírku pod ledovou krustou. Vypadali strnule, vzdáleně, rozostřeně. Život pacientů se může zdát podobný. Pod krustou nemoci, vrásek a omezeného pozemského času se ale obvykle skrývají jedinečné, neopakovatelné, pestré osudy plné bohatství, dramat, porážek, a především vítězství. Nést a unést život, donést jej až na práh pozemské smrti je velké a obdivuhodné dílo. Žasneme nad rozením, příchodem člověka na svět. Proč se nechová se stejnou laskavostí a něhou celá společnost k umírání? Umíme se tak chovat my, umíme žasnout nad vlastními životy?

Co je úspěchem, ba snad i vítězstvím na konci života? Nevím. Když nahlížím na osudy stovek a tisíců našich pacientů, jež jsme doprovodili na věčnost, možná jsou to smíření, odpuštění, pokora, láska, vděčnost, urovnané rodinné vztahy a spatření dobra při ohlédnutí zpět. Ostatní nebývá důležité. Umíme oddělovat důležité od nedůležitého?

Hodnota lidského života nespočívá v sebeobslužné soběstačnosti, vyvinuté muskulatuře, hebké pleti či bezvadné funkci našich svěračů. Jeho skutečná hodnota je ve schopnosti milovat a být milován, v umění dávat, ale i přijímat, v dobrotě srdce. Postní čas je příležitostí urovnat si své hodnoty.

Pomáhání druhým patří k nejobtížnějším disciplínám. Ale nejhezčím. Je to spravedlivé. Zákon zachování hmoty i zákon zachování energie platí – obrazně viděno – i ve vztazích. Hodně (vy)dáváme. Jaký je denní pracovní chléb zaměstnanců v hospicích? Zápach. Nářek. Krev. Stolice. Zvratky. Permanentní potřeby pacientů. Ba i rozmary. Jejich strach a výčitky svědomí. Smutek z nezvedených dětí, z rozvrácených rodin. Manipulace s těžkými jedinci je s trochou nadsázky tréninkem vzpěračů. Být vždy k dispozici. Ve střehu. Ve dne i v noci. Proto pro nás tolik znamená úleva a vděk pacienta, děkovný dopis rodiny, podpora dárců či přízeň okolí. I to málo od druhých je pro nás hodně. Naše dřina se tím stává snesitelnější a motivace do práce větší. Děkujeme.

Kéž všichni umíme žasnout nad krásou modré oblohy, libostí zpěvu ptáků či zurčícího potůčku. Ale především nad nesamozřejmostí lidského života.

(Psáno pro KT)