Mnoho slz i radostí

Pomáhání druhým patří k nejobtížnějším disciplínám. Ale nejhezčím. Je to spravedlivé. Zákon zachování hmoty i zákon zachování energie platí, obrazně viděno, i ve vztazích.

Hodně (vy)dáváme. Jaký je denní pracovní chléb kolegů? Zápach. Nářek. Krev. Stolice. Zvratky. Permanentní potřeby pacientů. Ba i rozmary. Strach a výčitky svědomí. Smutek z jejich nezvedených dětí, z rozvrácených rodin. Manipulace s těžkými jedinci je, s trochou nadsázky, tréninkem vzpěračů. Být vždy k dispozici. Ve střehu. Ve dne. V noci. Proto pro nás tolik znamená úleva a vděk pacienta, děkovný dopis rodiny, podpora dárců či přízeň okolí. Vaše málo je pro nás hodně. Naše dřina se tím stává snesitelnější a motivace do práce větší.

Prachatický hospic sv. Jana N. Neumanna slaví v těchto dnech kulatiny. Dvacet let služby umírajícím, kdy malé třicetilůžkové zařízení doprovodilo na Věčnost téměř čtyři tisíce pacientů, kteří se svěřili jeho péči. Výraznou většinu tvořili onkologicky nemocní ve finální fázi nemoci. Při péči o ně jsme byli svědky řady nevšedností hmotných i duchovních. Doprovodili jsme na Druhý břeh života 103 letého kmeta i krásnou 22 letou dívku. Věnovali se bez rozdílu bezvěrcům i zbožným duším. Setkali se s lidmi prostými i vzdělanci či vědci velkého významu. Čelili bezohlednosti ataků hospitalizovaného bezdomovce, který na sestry neváhal vzít velký nůž, stejně přijímali i vděk ušlechtilých duší. To ve velké většině. Doprovodili kněze a řeholní sestry na konci jejich dní, ale i ty, kteří je dříve pronásledovali - estébáky či důstojníky Československé lidové armády. Plakali jsme s plačícími a radovali se s radujícími, prolili velké množství slz a zažili ještě větší množství radosti a úsměvů s těmi, kteří nám byli a jsou svěřeni.

Nahlížím-li na osudy pacientů, jež jsme dochovali, objevuji, co znamená skutečný úspěch. Snad je to smíření, odpuštění, pokora, láska, vděčnost, urovnané rodinné vztahy a spatření dobra při ohlédnutí zpět. Ostatní nebývá důležité. Tak nějak poznávám život. Ten nespočívá v sebeobslužné soběstačnosti, vyvinuté muskulatuře, hebké pleti či bezvadné funkci našich svěračů. Jeho skutečná hodnota je ve schopnosti milovat a být milován, v umění dávat, ale i přijímat, v dobrotě srdce. Plody pak bývá ovoce v podobě vděčnosti, úsměvu, něhy, klidu, pokoje a smíření. Tedy to, co je v životě nejdůležitější. Zde můžeme zahlédnout pravé bohatství světa. Totiž, i kdybychom vyhráli ten největší jackpot ve sportce, můžeme si koupit nanejvýš dům – ale ne domov, přízeň – ale ne přátelství, zábavu – ale ne radost, lék – ale ne zdraví, knihu – ale ne moudrost, Bibli – ale ne víru, výhody – ale ne požehnání.

Hospic není budovou, není zaměstnáním, kam se chodí za rutinou či jen pro peníze. Hospic je myšlenkou lidskosti přetvářenou ve skutečnost obětavou prací, nezištnou myslí a vroucím srdcem všech, kteří v něm nenápadně slouží nejslabším ze slabých. V hospici jsme za tento úděl vděční.