Jak to všechno vydržet?

To je otázka, jež přichází na mysl zvláště nyní v čase blížících se Vánoc. Máme je všude. V televizi, rádiu, reklamních letácích, ve výkladních skříních, v kostelech, ulicích, na náměstích, na limonádách, na ponožkách, ve slevě...

Člověk aby se bál otevřít sardinky!

Nadto jsme denně konfrontováni s uprchlickou krizí, násilím ve světě, humanitárními katastrofami, čínskou expanzí, Trumpovou neomaleností, sousedovým hulvátstvím, nízkou výplatou, zdravotními problémy, k tomu rozhádaná manželka a zlobivé děti... Snažíme se v tom zorientovat, něco s tím udělat, nebo se z bezmoci alespoň nezbláznit.

Já slavím tak, že o Vánocích „Nám, nám, narodil se...“ Oslavuji narození dítěte, jehož příchod na svět, i jeho další život, však byl všechno jiné, než idyla. Narodil se, dnešním slovníkem řečeno, jako bezdomovec rodičům z nejnižší sociální vrstvy, ve špinavé prochladlé stáji, bez jakéhokoli zdravotnického zabezpečení a sociálních jistot. Brzy po narození s ním rodiče utekli do cizí země, protože mu šlo o život. O něj nakonec také přišel v celku mlád z rozhodnutí mocných politiků - násilníků posedlých vlastním postavením a penězi.

Oslavujeme narození dítěte, které z lidského i historického hlediska mělo dokonale poničený život. Přesto není na světě nikoho, kdo by jej tolik změnil, jako toto miminko z Betléma. Postava, která světu ukázala, že láska a odpuštění je to největší, co na Zemi existuje. Poselství o tom, že Bůh miluje člověka a sestupuje k němu na zem.

Tváří v tvář shonu, vlastním slabostem i špatným zprávám, se mi vybavuje jedno úsloví. Říká: Nenaříkej se nad temnem ve světě. Raději hleď rozsvítit světlo! Navíc přinejmenším jedno stojí za pozornost. To, které ozářilo oblohu nad Betlémem před 2016 lety.

Přeji všem lidem dobré vůle hezké a smysluplné prožití (nejen) Vánoc!