Hlupáci se přestali stydět za svoji hloupost

Mnozí politici nejsou vzorem, nejsou následováníhodní. Přesto jsou řádně a platně zvoleni. Takové je respektuji a vážím si jich.

Na demonstracích konaných 15. 2. více než ve 400 obcí ČR se konala shromáždění vyvolaná jejich způsoby. Na jednom z nich, ve Vodňanech, jsem také vystoupil následujícími slovy. Za slušnost a hezký život mezi námi, za úctu mezi lidmi, která se vytrácí. Proč? Řada z nás se cítí dotčena či ukřivděna. Čím?

· Hrubostí, kterou odmítám;

· nenávistí a záští, které odmítám;

· zlobou a sprosťáctvím, které odmítám;

· zpupností a pýchou, kterou odmítám;

· lží, kterou odmítám. Snad všichni, jak jsme se sešli.

Jsou lidé, ať politici, nebo naši sousedé, se kterými nesouhlasíme a vidíme svět jinak než oni. Dokonce si mnohdy myslíme, že jsme lepší, moudřejší, pravdivější, schopnější, civilizovanější. A ještě -ejší a více -ejší. Sáhněme si do svědomí. Je to tak, že?

Domnívám se, že jednou z hlavních příčin neutěšených společensko-politických poměrů je, že hlupáci se přestali stydět za svoji hloupost. Ale nejsme jimi nakonec my sami? Je nanejvýš citlivé a kontraproduktivní sypat sůl do těchto otevřených ran. Tím věci nezlepšíme. Dobrou cestou k vyjití z marasmu může být v obou případech ohleduplnost, respekt a úcta k druhému. Či ještě lépe v opravdovém přátelství – mít druhého rád a brát jej, přestože víme, jaký je. Potřebuje to on, potřebujeme to my. Jak začít? Nestačí informovat. Účinnější je formovat. Vlastním příkladem.

Ano, jsme rozděleni. V politice, mezi sousedy. A co je nejsmutnější, leckdy i v rodinách. Ale musíme spolu žít. A vycházet spolu. Existují jen dvě možnosti. Buď spolu budeme vycházet dobře, uctivě a hezky, nebo bez respektu, v nenávisti a ve zlobě. Leckdy si myslíme, že „oni“ to neumějí. A my ano? Co proto děláme, jsme příkladem? Umíme vyjít vstříc? Umíme podat ruku?

Většinu profesního života jsem v denním kontaktu s těžce nemocnými a umírajícími v hospici. Se starými i mladými. Bohatými i chudými. Chytrými i hloupými. Ctnými i darebáky. Každý z nich je hoden úcty, neboť je člověkem. Neboť donesl vlastní život až na jeho práh. A pro nikoho(!) z nich ona cesta nebyla snadná. Každý měl a má do poslední chvíle šanci se změnit, završit svůj život rozhodnutím pro dobro. Kdo to dokáže, korunuje svůj život dobrem a má dobrou smrt.

A co my, zdraví, před kterými ještě nějaké ty příležitosti a úkoly na zemi stojí? Není škoda utápět síly v rozhořčení, opovržení, pohoršování nad chybami druhých? Co děláme pro to, aby bylo lépe? Myslíme si, že jsme tzv. „lepší“ než druzí, tj. „oni“? Pokud ano, pak platí, že kdo více dostal, od toho se více očekává! Možná tedy máme vykročit, podat ruku a budovat mosty jako první. Co když si o nás druzí myslí totéž? Neprohlubujeme také my příkopy, jež stojí mezi námi? Mosty pak jsou obtížnými stavitelskými díly. Tím těžšími, čím jsou propasti větší.

Zřejmě sahám do svědomí řadě lidí. Na prvním místě do toho vlastního. Proto si můžeme vzít příklad z těch, kteří podobnými situacemi již prošli. A obstáli. Nabízím tři tipy.

1) „Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe.“ Autorství tohoto výroku se připisuje Matce Tereze či indickému velikánu mahátmovi Gándhímu. Oba svým životem ukázali kudy a jak vede cesta. Náš svět k dobrému skutečně změnili.

2) Za největšího Čecha si v celonárodní anketě obyvatelé ČR vybrali Karla IV. Vezměme tedy většinový názor Čechů a Moravanů za svůj. V jeho časech po celé Evropě probíhaly časté boje. Ale v českých zemích za dlouhé vlády Karla IV. neřinčely zbraně ani jednou. Ojedinělý evropský úkaz. Proč? Pokud některého soupeře přemohl (vyjednáváním, dynastickým sňatkem, ekonomicky), nezničil jej úplně, ale podal mu ruku a nechal povstat. Nezvyšoval tak nepřátelství a nenávist, naopak jej tlumil a budil porozumění.

3) V časech horších než našich, vyvodil britský premiér W. Churchill pro kritické momenty života zkušenost, kterou shrnul takto: „Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkorysost, v míru dobrá vůle.“

Myslím, že tyto osvědčené skutečnosti mohou být příkladem i pro nás tady a dnes.