Dobrá zpráva. Chtějí, aby visel.

Při pohledu na pražský Hrad vnímám posledních deset let jako promarněný čas. Období, kdy intelekt a schopnosti nadaného muže nebyly investovány ve prospěch dobra, příštích generací, službě národu. 

Ale spíše k osobním zájmům, nízkým cílům a kořistnické poživačnosti moci. Považuji jej za smutné období dehonestace prezidentského úřadu, kdy především mladá generace neměla dobrý vzor v autoritě veřejné moci. A to u vědomí světlých výjimek, kterou je kupř. pozitivní vztah M. Zemana ke státu Izrael.

Nikoli ironicky, ale se vší upřímností přeji občanu Zemanovi to, co mu dosud scházelo. Klidné stáří, obklopení laskavými a nezištnými lidmi. Přeji mu zažít radost z pokory a z konání alespoň malých dober, na která nikdy není pozdě. A také mu přeji dobrou míru naděje. Především do chvil, jež čekají každého z nás na konci pozemského času. Totiž do bilancování prožitého života - čím dobrým jsme naplnili jeho příležitosti.

Nový pan prezident nyní hodně přátel ztratí, ale ještě větší množství získá. Přeji mu, aby uměl rozlišovat. Aby se nebál mít hlavu v nebi a nohama zůstal na zemi. Aby po všech politických složitostech a tlačenicích nezapomněl, že komu nezměkne srdce, tomu nakonec změkne rozum.

P.S. V čase, kdy prezidentem ČR byl M. Zeman nemálo institucí i osob odstraňovalo jeho fotografii ze stěn. Dnes přišla manželka (učitelka) z práce a jen tak mimochodem utrousila, že studenti si ve škole sami řekli o to, aby fotografie nového prezidenta u nich ve třídě mohla viset…