Cui bono?

Když to nejde dveřmi, tak to zkouší oknem. Po léta se snažila legitimizovat utrácení lidských životů otevřeně. Nyní na to jde jinak.

V polovině dubna se v Senátu Parlamentu ČR konalo veřejné slyšení s názvem Potřeby paliativní péče a naléhavost úpravy rozhodovacího procesu na konci života. Slyšení řídil Lumír Kantor (KDU), předseda Výboru pro sociální politiku Senátu PČR, zúčastnil se jej rovněž Tomáš Fiala (ODS), předseda Výboru pro zdravotnictví Senátu PČR, předseda Senátu PČR Miloš Vystrčil a mnoho dalších zákonodárců.

K tématu vystoupila řada profesionálů z několika lékařských odborných společností, právník či etik. Komentovali a diskutovali jsme z odborného pohledu předložený návrh novely zákona o zdravotních službách senátorkou V. Procházkovou (ANO) a kol.

Předkladatelka novely je známa letitými snahami o uzákonění eutanázie v naší zemi. Ještě v létě loňského roku se snažila toto prosadit legislativním návrhem ve stejné instituci. Principy hospicové péče i paliativní medicíny stojí na úctě k člověku, jeho jedinečnosti a nedotknutelnosti života. Je zvláštní, že dlouhodobá podporovatelka ukracování lidských životů navrhla úpravu právě pro péči paliativní, která leží na opačném břehu společenských hodnot. Že by eutanatické preference opustila? Přítomní tedy byli ve střehu.

Jednotliví řečníci se vyjadřovali k návrhu většinou kriticky, s různou mírou intenzity. Předkladatelé kupř. do návrhu změn o paliativní péči zakomponovali nesouvisející a protichůdná ustanovení. Významná část jejich snah řeší dystanázii (zabraňování přirozené smrti díky technické vyspělosti medicíny), což s paliativní péčí nesouvisí, ba je v přímém protikladu s ní. V hospicích provázíme člověka v umírání, které chápeme jako přirozený proces, jemuž nebráníme. Při té se snažíme (nejen) medicínsky tlumit nepříznivé projevy, jež mohou být přítomny. Tj. zaměřujeme se na léčbu bolesti, dušnosti, zvracení, ale i strachu či výčitek svědomí. Ale nebráníme vstupu smrti. Zatímco dystanázie jí uměle brání a oddaluje, ačkoli je neodvratná a nedopřává umírajícímu pokojně zemřít.

Nejen z mých, ale i z řady dalších úst také zazněl údiv, proč byl návrh rovnou předložen do legislativního procesu, aniž by odborné společnosti byly předem přizvány k diskusi nad tématem, jež se jich a jejich pacientů bezprostředně týká. Odborná diskuse proběhla na poslední chvíli, když se několik odborníků dozvědělo o tématu neoficiálně, oklikou. Proč ti, kteří se hospicové a paliativní péči odborně věnují v naší zemi nejdéle a jsou v ní nejzkušenější, byli obejiti? O nich bez nich? Cui bono?

Kritické připomínky přednesli i odborníci mimo hospicový svět. Mj. předseda České společnosti intenzivní medicíny doc. M. Balík, předseda České asociace akutní kardiologie prof. Jan Bělohlávek či předseda České společnosti paliativní medicíny dr. O. Kopecký.

Česká společnost hospicové péče České lékařské společnosti Jana Ev. Purkyně a Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče předkládaný návrh senátorům nedoporučila jako nepotřebný, nekvalitní, anachronický a riskantní. Netajil jsem se obavami, že skutečným záměrem předkládané novely je vytvoření předpolí pro vpuštění eutanázie do právního řádu.

U mikrofonu se vystřídalo několik zástupců hospiců. Na přímou otázku v závěru položenou senátorce V. Procházkové, zda upustila od snah o legalizaci eutanázie, se tazatelka dočkala jen vyhýbavé odpovědi… Jiný příspěvek od hospicové vrchní sestry konstatoval, že stávající legislativa nám pro práci a péči bohatě stačí a navrhované změny nejsou potřeba.

Tak proč?