17. listopad 2009: Dvacetiletí permanentních partyzánů

Ideály, které pomohly svrhnout komunismus v roce 1989, nebyly naplněny. Naše země stojí na osudové křižovatce. Peníze a byznys zatlačily ideje a morálku. Je třeba bojovat za odkaz listopadových myšlenek a náměstí plných naděje…

Tato a podobná slova můžeme dnes slýchat ze všech stran. Kulaté výročí listopadových událostí výrazně iniciovalo názorové střety o tom, kam naše země dospěla dvě desetiletí po pádu vlády jedné politické strany a totalitního režimu. Například KSČM znovu připomněla, že na konci roku 1989 si většina občanů tehdejšího Československa si podle tehdejších průzkumů veřejného mínění přála zachování socialismu.

Řada významných osobností vzpoury proti komunismu, ať již se jedná o studenty, disidenty i další skupiny, například umělci, vzpomínají na krásné dny a týdny listopadu a prosince 1989. A varují, že jsme se nedrželi toho, za co bojovali davy v ulicích a na náměstích po celé zemi. Že pravda a láska byly poraženy. Často znějí slova o morálním úpadku české společnosti, o tom, že peníze a touha po zisku zvítězily nad morálkou. V zemi nevládne demokracie, ale lobbisté, mafiáni a skupinky kamarádů. A mnozí z tehdejších vůdců vyzývají k naplnění cílů, které jsme vyměnili za drahá auta, tučná konta a honosné vily.

Je to špatně, nebo dobře? Žijeme v mafiánské zemi, kde je občan jen šachovou figurkou? Stal se z národa, který stával před listopadem 1989 dlouhé fronty a knižní díla, jen tupým sledovatelem primitivních televizních skečí?

Myslím, že zjednodušený pohled na dějiny nejen naše, ale i na fungování běžné demokratické společnosti rodí i zjednodušená hesla a požadavky. Třeba i na sklonku roku 1989 si většina naší společnosti přála v nějakém formálním průzkumu zachování socialismu. Mohli ale lidé a celé generace vyrůstající za železnou oponou odpovídat na zjednodušené dotazy průzkumů jinak? Znala většina těch, kteří se narodili po roce 1948 a po roce 1968, nějakou jinou podobu státu? Byly pro ně představitelné hranice bez závor, kontrol, jak je známe dnes? Uměli si čeští muži představit, že už nebude existovat například základní vojenská služba? Že nebude povinná instituce, která z „mužů dělá chlapy“? Zkuste si, prosím, zodpovědět na těchto pár otázek a věřím, že vás napadnou stovky dalších.Když se rozhlédnete po Evropě, kterou dnes už nerozdělují budky na hranicích, zjistíte při podrobnějším pohledu do „starých“ zemí unie, že i tam je chléb o dvou kůrkách. Mají značný náskok, neprošly desetiletími v obklíčení ostnatých drátů a pod „ochranou“ moskevského Kremlu. Ale i podstatně tradičnějšími demokratickými společnostmi otřásají politické, ekonomické i kriminální aféry. Kam se v Evropě podíváte, tam narazíte na korupci, skryté i výraznější firemní zájmy prolínající se politickou sférou. Vylupují se banky, přepadají chodci na nočních ulicích. Nikde nežijí andělé. Vždyť právě odsoudili ve Spojených státech k odnětí svobody kolegu našeho Viktora Koženého za uplácení v bývalých sovětských republikách. A naříkají snad Američané nad ztrátou ideálů boje za samostatnost kolonií proti francouzské a britské nadvládě před pár staletími?

Možná jsme si před dvaceti lety naivně představovali, že přestárlé, nevzdělané a neschopné aparátčíky vystřídají svatí vizionáři nebeských vlastností, kteří nás za zvuků rajské hudby dovedou do společnosti bez půtek, pranic, lží, podvodů, kde se na sebe budeme všichni usmívat, dávat si přednost v MHD a vzájemně si vycházet vstříc? Ovlivněni možná i gorbačovskou perestrojkou a v zajetí idolů osmašedesátého. Jenže místo toho jsme zjistili, že starost o chleba náš vezdejší není bez námahy, že neexistuje jediný názor, že nic není dáno na věčné časy a nikdy jinak. Že i u nás si budou někteří lidé vyřizovat účty vraždami, vydíráním, že se mafie bude snažit proniknout do nejvyšších míst, to bylo těžko představitelné. Asi jsme se domnívali, že italské a francouzské detektivky s podobným dějem a s Alainem Delonem a Francem Nerem v hlavních rolích jsou jen scenáristickou fikcí.

Jsem přesvědčen, že přese všechna negativa, o kterých jsem psal i nepsal, protože by mi nestačil rok k jejich vyjmenování, žijeme v takové společnosti, o jakou jsme před dvaceti lety bojovali. Jen jsme o tom nevěděli a moc netušili. Střídají se a padají vlády stejně, jako jinde v Evropě. Máme svobodnou možnost postavit se kdekoli na ulici a nadávat na prezidenta, či premiéra. Můžeme dokonce po politicích házet vajíčka a kameny. Politici se mohou urážet v přímém televizním přenosu. Když si politici v Plzni pořizují doktorské tituly a diplomy, tak mají z ostudy kabát. Dřív jim tituly dávala strana na podivné vysoké škole, a když už udělali průšvih jako Brno, šli někam na ambasádu.

Žijeme ve státě, kde si můžeme vydobýt své místo na slunci nejen čestně, ale i nečestně. Jenže musíme počítat s tím, že když se na to přijde, tak z toho možná vybruslíme, nebo taky ne a parlament nás vydá ke stíhání.

Ale můžeme taky hledat štěstí kdekoli jinde na světě a žádný úředník nerozhoduje o tom, jestli nás pustí přes hranici, nebo ne. Můžeme si pořídit zbraň. Můžeme si koupit dům na ostrově v Tichém oceánu. Můžeme se nechat operovat z ženy na muže a opačně a lidé se zájmem o stejné pohlaví si mohou říci „ano“. Štve nás ODS, ČSSD, KSČM, lidovci, zelení, nebo jiná partaj? Tak jim nemusíme dát hlas. Můžeme založit novou stranu. Za to všechno musíme bojovat.

To všechno můžeme.

Oni totiž žádní mesiáši, kteří to udělají za nás, neexistují. Není království nebeské na zemi. Táborité v 15. století také doplatili na své extremisty, kteří volali po království božím již zde a tady. A kdo nešel s nimi, šel na popraviště.

I po velkých válkách, i po těch vítězných, byli vždy ti, kterým byl i ten nejradikálnější radikalismus málo radikální. A málo řízný. Spali s nabitou pistolí pod polštářem. Když měli „štěstí“, stala se válka po válce jejich řemeslem a profesí. Za každým rohem viděli nepřítele, každý kdo nadšeně tleskal, tleskal podle nich málo. Nikomu nevěřili. Žili a umírali v samotě, s duchy kolem sebe, s podezřením vstávali a uléhali.

Ale možná to vidím zbytečně černě. Češi jsou národem neustále brblajícím. Jednou nad poměry, podruhé nad tím, že si ta sestra z růžové ordinace zase začala něco s primářem s gynekologie.

Vždycky se něco najde. Nikdy nebudeme spokojení a vždycky za to bude moci někdo jiný, než my sami.