První den ve škole,

byl stejný jako den druhý i třetí. Dokonce se nelišil od všech následujících, protože škola pro dyslektiky vlastně neexistuje 

a je jen něco jako pokračování školky na kterou si už postižené děti zvykly. Učitelé i učitelky jsou pro ně podivíny s ukazovátky po kterých se začnou opičit i rodiče. Najednou je všechno jinak. Ticho se začne měřit upuštěným špendlíkem, který nikdo neslyšel, ale všichni okolo se tváří, jako by ho slyšeli.

Dyslexie je něco jako autismus. Je to vlastní svět ve světě ostatních. Neslyšíce často ani svého jména, je voláni učitele nebo učitelky, jako by děti postižená dislexií někdo budil ze sna. Je to dětský sen o broučcích, beruškách a motýlech, které mají děti často na svém oblečení a učitelka v sukni je Kašpárek a učitel s hlubokým hlasem je často pan Špejbl.

Nejhorší jsou písmenka a číslice. Dyslektici neumí do páté třídy většinou číst, musí ale číst každý den nahlas. Proto často čtou něco, co v textu napsáno není a slova si vymýšlí. Diskalkulici vynechávají zase čísla a nejraději sčítají nuly a je těžké pro ně pochopit, že 2 + 0 není nula ale 2.

Já to řešil tak, že každé číslo byl nějaký kámem a nula flaškou, která se o něj rozbila. Kámen tedy zůstal a nuly se proměnily ve střepy. Ostatní čísla se do sebe zaplétala jako proutí košíkáře pana Fialy v Kolíně, ohebnější čísla byla čísla sudá a méně ohebná čísla byla ta lichá, která někde vyčuhovala a překážela. Ty přečnívající pruty pan Fiala vždycky ostříhal. Já je většinou ignoroval. Výsledek nebyl jak měl být, ale mě to bylo jedno. Domácí úlohy jsem opisoval.

Co mi jedno nebylo, to bylo to posmívání pitomců, kteří nás dislektiky za pitomce měli. Maminka ,,rozmazávala“ po příbuzných, že prý nejsem hloupý, ale ve škole vůbec nedávám pozor. Nechci se cpát do švédské královská rodiny, ale tam je dyslektikem každý druhý. Jeden z princů to veřejně vykecal a to bylo dobře, protože pochopení a soucitu bylo nanejvýše potřeba, ačkoli my dyslektici o žádný soucit nestojíme. Zajímavé je, což zajímavé vlastně není, že posměváčci jsou vždy ti, kterým samým něco chybí, hlavně dostatek vlastního sebevědomí, protože vlastní sebevědomí by mělo každému napovědět, že není člověka bez chyb. Upozorňovat na chyby je potřeba jen toho, kdo něco deklamuje, protože chyba v myšlení je lež a klam a ten kdo druhé klame to většinou dobře ví. Příkladů netřeba. Slovo a písmo jsou sice sestry, ale písmo se dá spálit jako královské glejty. Hoříli však slova v glejtech potvrzená, hoří v nich i lidé. Proto jsou hrubky v písmu pominutelné, hrubky ve slovech jsou naproti tomu mocné demagogické nástroje, nebo přímo nadávky.

A co se té matematiky týče, tak Einstein a Newton se mýlili, co se kvantové fyziky týče skoro ve všem a nikdo je na kusy netrhá, protože jak říkal Jan Werich Horníčkovi v jedné fobíně, to se dá číst i dnes.