Kdo volí koho a proč ?

V Americe si to už rozebrali, ale na Trumpa a svoji rozdělenou zemi se dívají stále ještě údivem z toho, jak se jejich země mění po volbách na akvárium,

kde se dějí stále podivnější věci. To se stává často chovatelům, kteří pěstují jen hezké rybičky a potom se rozhodnou zkusit to s neznámým druhem, který sice umí také plavat, ale ze všeho nejraději rozrývá dno. To končí potom tak, že pro totálně zakalenou vodu není už vidět nic, ani potom ty mrtvé dříve hezké rybičky ne.

To je cesta na kterou se Amerika začátkem tohoto roku vydala. Jeden z posledních komických důkazů je o tom, že v zemi kde pozornost úřední osobě v ceně nad pět dolarů bylo neslýchaným úplatkem, je dnes dar za čtyři sta milionů v podobě letadla, které bude další miliony přestavbou pro presidenta stát normální. Nestalo se to někde v přítmí, ale na mezinárodní úrovni za bílého dne. V podstatě by to mohl být presentováno jako vítaná úspora i pro takovou Ameriku, kdyby ten president neměl hned bleskově vymyšleno, jak z toho daru, po „službě národu,“ udělat rodinné taxi. Vedle toho vypadá dnes korupce z let devadesátých i později u nás, po čtyřiceti letech zcela běžnáho pultového a podpultového prodeje za komunismu, týkajícího se i toiletního papíru, jako typicky česká švejkijáda, když ten toaletní papír vystřídaly později po tzv. sametové revoluci luxusní kabelky na předsednicvu vlády.

No a tím jsme se pro vnímavého čtenáře ocitli zase u nás doma. Kdo volí dnes koho a proč? Stále se to omílá a radia i televize platí politology předkládající svá stanoviska. Skoro každý má jiný názor až na ty, co jako vždy mlčí. To je normální. Co ale normální není je to, že se ponechává bez povšimnutí, jak velkou roli v tom hraje generační rozdíl voličů a proč. Dalo by se říci, že tak tomu je všude, ale není to pravda. Rozdíl je v tom, jestli se volby konají v zemích před železnou oponou nebo v těch, které byly za ní. Četl jsem před několika dny na internetu otázku, kterou jsem si ofotil, proč vlastně volí ti důchodci ty, kteří kteří dostávají od nich prakticky už chronicky nejvíce hlasů. Zlý jazykové říkají, že to je za odměnu pro slušné důchody, které jsou vyšší než v jinných postkomunistických zemich v očekávání, že budou ještě zvýšeny, na čemž jistě něco bude. Já to zkusím ale odůvodnit jinak. A to proto, že jsem věkem jeden z těch důchodců. Narodil jsem se v červenci roku 1947. Tedy sedm měsíců před tzv. „Vítězným únorem“. Jinak řečeno - prostě a normálně - před tím únorem roku 1948, po kterém došlo záhy k největší státní krádeží majetku, mnohem větší, než jakou uštědřili naší zemi Habsburkové po Bílé Hoře. Ta krádež byla gigantická a bezpříkladná. Nejenom proto, že před čtyřmi sty lety toho lidé u nás, mimo tenké vstvy šlechty moc neměli, ale hlavně proto, že přes újmu, která nám hrozila i ztrátou jazyka se podařilo lidem u nás stát se lidmi majetnými a vybudovat prosperující stát, který dokonce úspěšně konkuroval mnohem větší sousední zemi, která to po napoleonských válkách a potom té největší, kterou sama zavinila, neměla sama také lehké. Jak se nám to povedo? Po získánní samostatnosti o kterou se sám nejvíce zasloužil nás vedl úžasný člověk, kterého nám mohli všichni závidět. Byl to T.G. Masaryk. Už tehdy pojmenoval při svém odchodu v dopise, který jsme teprve nyní mohli otevřít, co by nás mohlo nejvíce ohrožovat a to je naše vlastní hloupost. Po čtyřiceti letech komunistického vandalství, které jsme dopustili, jsme se stali lidem svobodným a mohli využít toho, co nám bylo Bohem nebo kýmkoli jiným dáno. Pracovitzost, šikovnost a vynalézavost. Máme to povětšinou v genech. Je to náš český majetek, který nám nemůže nikdo vzít, což se nepovedlo ani bolševikům. Pokud nás nevygumují z mapy Evropy, jak se o to snažil Hitler a bohužel nedaleko od nás to někomu znovu hrozí, tak potom by jsme na řadu přišli zase my. Už nyní jsme smrtelně ohrožováni tím, co Alexandra Alvarová ve své knize „Průmysl lži“ popisuje. Je to ta děsivá propaganda, konspirace a dezinformační válka, kterou proti našemu ještě svobodnému světu vedou Rusové svým na hlavu postaveným světem lži. Zcela jasným příkladem může být vyhození našich muničních skladů ve Vrběticích, našeho následného zjištění a zvěřejnění útočníků a prohlášením Rusů, že naše země je státem pro ně nepřátelským. Příkladem fungování ruské desinformační války je zase to, že tehdejší náš prezident Zeman, zpochybnil výsledek šetření výbuchu, který zabil dva naše lidi, což ještě korunoval tím, že nazval naše vlastní šetřitele čučkaři.

Ta první poválečná generace dnešních voličů dlouho nevěděla, že se dá žít jinak než ve společném vlastnictví. S tím souviselo, že nevěděli to hlavní a to bylo, že jim stále ve škole, v rádiu, později v televizi, v novinách, na vyvěšených pakátech lžou a doma rodiče z pokřivené lásky, aby je a sebe neohrozili o pravdě mlčeli. To trvalo dvacet let. Potom krátkých 8 měsíců bez velkých demonstracích se dozvídají, že to bylo jinak. Nikdo jim už do hlav nic necpal a oni uměli už číst. Užasná byla zase ta představa, že to tak zůstane a už nebude jinak. Tak jako je tomu dnes v té třetí generaci. Potom 21. srpna 1968, dnešním důchodcům, tedy nám, bylo dvacet, mnozí z nás už měli džíny, holky minisukně a barevné punčochy a poslouchali na plné pecky Laksík radio, Semafor, v kinech běžel Jasného film „Všíchni dobří rodáči“ o bolševizaci venkova za komunistů a v neděli lidé spěchali z víkendu domů k televizi, aby se podívali na pořad „Co tomu říkáte pane Werich“. Mnozí byli poprvé v cizině a těšili se, že to u nás brzy také bude tak pěkné. Potom ráno ve středu přijeli rusácký tanky. Začlo to jít šíleně z kopce. Palach to chtěl zastavit a polil se nahoře na Václaváku benzínem. Když jsem přijel v roce 89 poprvé po dvaceti letech z Německa do Kolína, kde jsem se narodil, mluvil jsem s kamarádem z dětství tehdy už zkušeným Inženýrem Jirkou. Vyprávěl mi, že už za rok co nás obsadili Rusové si musel vytáhnout noviny, která si skoval do gauče. Chtěl se přesvědčil, jestli to byla všechno pravda a zdálo se mu to už trochu cizí.

Mnou nazvaná generace druhá jsou tzv. Husákovi děti. ,,Husákovým dětem“ je dnes 57 let. I oni vyrostli v komunismu, ale půl života už byli svými pány a přesně vědí dnes, na které straně chtějí žít. Doufejme. Ale úplně ukotvení nejsou, protože zažili také mnoho zklamání, protože svoboda je i svobodou k nepoctivosti a podvodům, spojených s hořkostí a bezohledností.

Ta generace třetí, která jde teď k volbám, neví už vůbec nic o nesvobodě a komunismu. Ve škole jim toho moc neřekli a vzhledem k počítačům si ani moc nepřečetli. A tak si myslí, že jak je to dnes, bylo to pořád a tak to i zůstane. Tohle je nejvíce ohrožená generace, protože neví, že si musí chránit budoucnost a že nemají čas se rozhodovat, jestli ano nebo ne. A to nejdůležitější, že o svobodu se musí někdy tvrdě obětavě bojovat, právě tak, jak to statečně úžasným i vynalézavým způsobem dělají právě Ukrajinci. K tomu je ale potřeba vlastenectví a odhodlání, jak je to vidět u Seveřanů, čehož se nám, jak se mi zdá, stále poněkud nedostává.

Ted ale zpátky ke konečnému posouzení té mé generace důchodců ze které by se jich asi, podle toho koho volí, klidně zase asi nemálo rádo vrátilo do toho komunistického smrádku pohodlných jistot, ve kterých byly laciné rohlíky a celé roky stejné ceny za vajíčka.

Ten, který se ptal na internetu, proč vlastně volí důchodci toho, koho volí, nežil jistě v jejich době. Já ano. Chodili jsme do školy a o té velké krádeži jsme nic nevěděli. Nevěděli jsme nic o tom, že dřívější prodavači a prodavačky v obchodech nebyli jen lidé, kteří kteří nám podávali žádané přes pult, ale byli to majitelé těchto obchodů, nebo jejich zaměstnanci.

Maminka mi jako klukovi často říkala, skoč k hankovců pro chleba. Tak jsem šel do velké blízké pekárny a chleba přinesl. Jednoho dne jsme, jako často před tím, na trávníku před domem jako děti pořádaly bíčí zápasy. To bylo tak, že jeden dělal koně a řehtal a ten druhý mu seděl na ramenou. Nejdříve jsme jen tak běhaly kolem sebe a pak se do sebe daly. Dvojice jejíž jezdec spadl první prohrála. Já jsem si po pádu na zem zlomil o obrubník trávníku nohu v holeni. Přijela sanitka a odvezla mně s maminkou v Kolíně do nemocnice. A tam slyším, jak se ptá řidíče: „ Pane Hankovec, až mu to dají do té sádry, přijedete zase pro nás?“ Bylo mi sedm let a v ten okamžik, když se s tou otázkou obrátila na řidiče sanitky mi to docvakolo. „Mami, proč mu říkaš Hankovec? No, vždyt je to pan Hankovec kam chodíš pro chleba, odpověděla maminka.“ Dodnes se pamatuji na to zlomové propojení bíleho omoučněného chleba s bílým pláštěm pana Hankovce. Maminka si všimla toho, jak si to rovnám v hlavě a dodala. „To je přece pan Hankovec co mu dříve patřila ta pekárna víš. A on ted jezdí sanitkou?“ ptám se já. „ Ano“ řekla máma.“ Bylo to jako se to často v životě stává. Najednou poznat celou pravdu. Proč táta neposlouchá nic jiného než Svobodnou Evropu a proč se to snaží často tak strašně rušit, proč nemám mluvit o tom co se říká doma ani to, že mě vezl do nemocnice ten pán, kterému v Kolíně patřila ta velká pekárna a že vím, proč mu už nepatří a hlavně to, proč jsou ti komunisti takový lotři, když je pan Hankovec tak hodnej a oni mu tu pekárnu vzali. Bylo mi z toho všeho všelijak a začal jsem ty komunisty nenávidět. K tomu je třeba připomenout, že pokud byl táta doma, tak u nás doma, od mých čtyř let, kdy začala vysílat, běžela u nás stále jen ta Svobodná Evropa. Chvalozpěvným básničkám, horším osobních chvalospěvů dnešního amerického prezidenta, jsem se musel učit tajně a pro kontrolu jsem to směl předříkávat jen mamince, na které bylo znát, s jakým utrpení to potom pslouchala. Že tomu všude tak nebylo nebylo, to se dalo vidět při vstupu třídy do pionýra. O přestávce při čůrání jsem byl jediný z rozjařených spolužáků, který ten šátek na krku neměl. V ten den jsem věděl, že žijeme doma jinak než většina ostatních.

A tak si myslím, že to je to ten důvod, proč ta většina mých vrtevníků, narozených krátce po válce věří dnes každý blábol a neumí moc přemýšlet. Věří stále každému, kdo jim slíbí jako za Novotného, že maso bude a oni se potom spořádaně do fronty na něj postavili. Uměli se potom ozvat, jen když je někdo ve frontě předběhl. Jak jednoduché to je lidi zastrašit, vidíme dnes v Americe. V zemi , kde bylo už včera, když u nás to mělo být až zítra. Tak nějak podle Fučíka to mělo bý v Rusku, když jsem chodil s těmi dnešními důchodci do školy.

Té druhé generaci se říká husákovi děti. Těm táhne dnes na padesátku. Měli stejné dětství ve stejných školách jako dnešní důchodci. Štěstí měli ale v tom, že když jim bylo dvacet, octli se v přes noc v jiném světě, který neznali a který nečekali. Byli to ale zvědaví mladí lidé a vše co přišlo, přišlo pro ně v ten pravý čas. Hranice se otevřely a doba se začala rychle potom měnit, nejen politicky. Čekali na ně mobilní telefony, počítače, internet, cizí auta a mohli si dělat co chtěli. Jenže svobodní úplně nebyli, protože se museli teprve učit svobodně žít. Bylo to trochu podobné tomu, jako když pustí vězně, který byl více jak rok ve vězení na svobodu. Byli to husákovi děti se vším všudy. To není vtip. Já, který jsem žil tehdy po příjezdu už dvacet let ve svobodné světě jsem se tady po první návštěvě jako doma vůbec necítil, a oni mě také jako někoho „z nás“ vůbec nepovažovali. Rád bych všem býval říkal klídek, všechno bude, ale nešlo to. Kdo si nepomohl si to vyčíst, neví ani dnes s jistotou, jakou cenu má demokracie. Nejhorší na tom je ted, že dnes ztratili husákovi děti pro svobodu, demokracii, ty zítřejší volby a všechny další ten nejdůležitější orientační bod a to byla Amerika. Zůstává západní Evropa, ale oni, ta druhá generace poznamenaných komunismem nejsou zakořeněný jako jsou krásné vzrostlé duby demokracie. Máme to, když budeme chtít, jako na obrázku v Německu. Na první pohled je dnes vidět kde stojí ty duby a kde smrky s mělkými kořeny, které kácí každá silnější vichřice.

Ta další volební generace v Česku je tou třetí, které už vůbec nerozumím, ale o které vím , že když to špatně dopadne, jak v té Americe tak i u nás, tak potom ta třetí dnešní volební generace to odnese nejvíce, aniž by si stačila z té nynější svobody vůbec něco užít. Proč to tak je? Protože lidé postrádají záchraný instingt většiny zvířátek, jak velkých tak malých, jak se chovat k velkému nebezpečí a nedokáží cítit, když se blíží. Ještě jsem neviděl žádné velké uskupení zvířat, které by šlo za svým vůdcem naproti ohni nebo zeměttřesení. Oni cítí i blížící se bouři ještě když my lidé si hovíme na sluníčku. Jinak by nemohl být Hitler a komunisti. Bylo to vidět nejlépe ve třicátých letech, ale kdo to ví, když si to nevyčetl. A je to vidět i dnes. Lidé se zamilovávají nejraději jako ti muži do krásných žen a je jim jedno, že o nich nic nevědí.

V pondělním vydání časopisu Respekt ze dne 29.09.25 na straně 16 jsem pod nadpisem „ téma volby 2025“ v pátém úryvku pod názvem „Změna režimu“četl následující :

„ Je nesmysl chtít záplatovat současný nefunkční režim. Musíme opravdu vážně diskutovat o systémové změně. My komunisté nechceme větší drobky koláče ze stolu mocných.

Chceme celou pekárnu ! „

Napsala na Facebooku Petra Prokšanová, která kandiduje v Praze za Stačilo! na druhém místě.

A já tedy ted volám :

„ Halo pane Hankovec ! Dobře že už tady ted nejste. Oni už zase chtějí znárodnit ty pekárny !“