Věci veřejné jsou jako kašpárek v rohlíku

S divadelním seskupením Kašpárek v rohlíku mají společné zejména to, že se divák při sledování jejich výkonu velmi baví. Zatímco do divadla ale chodíme rádi, komedii hranou nejmenší vládní stranou bychom si jistě rádi odpustili. I když si vlastně za jejich existenci můžeme tak trochu sami.

Naposledy mě Věci veřejné zvedly ze židle ve chvíli, kdy popřely již uzavřenou dohodu s koaličními partnery o církevních restitucích a svou podporu vyrovnání státu s církvemi začaly podmiňovat novými požadavky, aby poté, co dali koaliční partneři jasně najevo, že se nehodlají nechat vydírat a na původní dohodě trvají, hlasováním na vládě původní záměr vlády podpořili i jejich ministři. Souvětí složité, obsah velmi jednoduchý – nevyšlo to, křesla neriskujme. Věci veřejné opět potvrdily, že i malý kašpárek dokáže hrát velké divadlo.

Chuděrky, měly pistoli u hlavy a dostaly ultimátum. „Buď budete dodržovat dohody a nebo nemáte ve vládě co dělat!“ Cožpak tohle se může? Taky to vnímáte, jak ty velké a ošklivé strany (ODS a TOP09) té malinké (VV) ubližují? To je přece tak nefér... Tahle rétorika a překroucené vidění reality ve mne vyvolává opravdu smíšené pocity. Komedie je to dlouhá, nechce skončit a už mě nebaví. Mám někdy chuť navrhnout Věcem veřejným přejmenování strany na Včas vypadněte. Jenomže tuhle šanci už světlemodrý tým dávno prošvihl.

Jak tedy vyjádřit pocit občana, který ve Věcech veřejných při posledních parlamentních volbách utopil svůj hlas? Nejlépe připomenutím úryvku z jednoho představení Kašpárka v rohlíku: „Špim a špim a něco šlyšim. Obuju si bačkůrky a jdu ke dveřím. Jdu po kobéře, otevřu dvéře a tam stojí...“ A já dodávám: „...uplakaný a smutný volič Věcí veřejných!“

Když se mne za čas zeptáte, jak jsem to všechno vlastně myslel, odpovím slovy klasika: „Nepamatuji si...“