Ruský deník, aneb zpráva ze země temna, nesvobody a pekelných muk

Zřejmě díky postupující demenci jsem si uvědomil, že jsem ještě nikdy nepobýval v Rusku a rozhodl se, že je to třeba napravit. Usmyslel jsem si skočit přímo do jámy lvové, respektive vlčí.

Vyrazil jsem tedy na motosraz, který spolupořádají obávaní Noční Vlci.

Zemi českou jsem opouštěl za vlídného a slunečného počasí, nicméně na hranici Estonska a Ruska jsem byl poprvé  varován průtrží mračen takovou, že „nepromoky“ (slušivý to návlek na standardní motorkové oblečení) během chvíle promokly. Nedbal jsem toho varování a rozhodl se pro průnik přes hranici do Mordoru. Další varování přišlo už na Estonské části hranice, kdy nás po vystání (naštěstí menší) fronty pohraničnice vrátila zpět kvůli nějaké registraci. Ta proběhla tak, že jsme zaplatili €1,5 za motorku a jeli opět do fronty. Další varování bylo, že se Estoncům nelíbila moje motorka (resp. nějaká její předchozí registrace) a strávil jsem u okýnka téměř půl hodiny.  Přes tato varování jsem trval na svém a pokračoval směrem k ruské části hranice. A tam začalo to pravé peklo. Několik, poměrně pohledných, ruských pohraničnic si nás předávalo mezi sebou. Jedné jsme dokonce museli nechat nahlédnout do kufrů na motorkách. Nejhorší na tom bylo, že se dámy celou dobu přetvařovaly a chovali se k nám přívětivě a ještě se u toho hezky usmívaly. Nicméně jsem se nenechal jejich přetvářkou ošálit a díky našim uvědomělým médiím a politikům jsem přijel do země temna připraven. A pak to přišlo. Tyto zakuklené harpyje nás předaly k poslednímu okýnku, okýnku posledního soudu. Tam nás dva cestovatele násilím rozdělili, každý jsme museli na jinou stanu buňky (každý vyfasoval svého ouřadu, já opět ženskou) a donutili nás vypsat nějaký papír, který se tvářil jako celní deklarace (ale já stejně vím, že to byla přísaha věrnosti obávanému diktátorovi Putinovi). No a protože je naše znalost Ruštiny prachbídná, tak v rámci přetvářky a zmatení nepřítele, sepsali celou deklaraci za nás a my ji museli pouze podepsat. A co více, ještě u tohoto ďábelského úkony byli přívětiví a prohnaně se usmívali. Po dvou hodinách jsme tedy vstoupili do proklaté země a začalo to pravé peklo.

Nevím, zda mohu nazvat cestu, po které jsme jeli, silnicí. Byla v naprosto jiném stavu, než u nás. Považte: hladká, bez kanálových vpustí 5 - 10 cm od povrchu vozovky, bez schodů mezi jednotlivými celky a dokonce v místech oprav frézováním byl sjezd i nájezd na vozovku plynulý, takže nehrozilo proražení ráfku, pokud se člověk rozhodne překonat takový schod rychlostí větší než je rychlost chůze.  A protože se u nás slovem silnice označuje něco zcela jiného, nevím, jak strašný název bych musel dát tomu, po čem jsme jeli.  Řidiči tu jezdí trochu živelně, takže je třeba být neustále ve střehu, což vám nedovoluje na motorce klimbat, jak jsme zvyklí z Česka. Když jsem u té dopravy, zatím nás ani jednou nestavěli policajti, ale předpokládám, že nás celou dobu tajně špehují a spáchané přestupky postupně hromadí, aby nás před opuštěním této prokleté země mohli rovnou ukřižovat.  Dokonce nás provokují tím, že nás v označených autech předjíždějí vyšší než povolenou rychlostí, aby nás vyprovokovali k páchání nepravostí (zlatí policejní provokatéři u nás, aspoň vás zbytečně nestresují tak, že jezdí v neoznačených automobilech).

A teď již k tomu podstatnému, zpravodajské činnosti. Mimo to, že trpí pod nadvládou nelítostného diktátora, lidé tu žijí ve strašné chudobě. Považte, v malém motorestu (spíš bufetu) u silnice mají na výběr sotva z 10 jídel, kuřecí maso je z kuřat, párky a sekaná rovněž z masa a bramborová kaše z brambor. No hnus. A o citrón k čaji si musíte říct a je pravděpodobné, že se na plátek citronu bude muset poskládat celá vesnice! Prostě hnus, sprostota, anticivilizace. Diktátor Putin saje z dělného lidu peníze jak o závod, takže benzín je tu zdaněný několika spotřebními daněmi a megalomanským DPH, což jeho cenu vyhnalo do závratných výšin a v přepočtu stojí nějakých 12-14 Kč! To je svinstvo, co? Míříme k Petrohradu a ti zákeřní Rusové nám do cesty staví benzínové pumpy, kde není palivo třeba přečerpávat ruční pumpou, dostanete koupit nějaké občerstvení a můžete se schovat před deštěm. Jak podlé!

Před veškeré nástrahy nakonec přijíždíme do cíle, asi 30km severozápadně od Petrohradu. Registrujeme se a dostáváme ubytování ve standardním hotelovém pokoji západního stylu. Já ale vím, že celé budova hotelu je zajisté postavena nad zemljankami, ve kterých bydlí místní utlačovaní občané. Nastávají první opatrná setkání s Nočními Vlky. Z našich médií vím, že jsou to vyslanci Satanovi, kteří vypalují celé vesnice, znásilňují ženy, muže berou do otroctví a žerou malé děti. Zatím se jim daří se přetvařovat, vypadat vlídně a dokonce se starat o děti, aniž by je okusovali. Dokonce chodí kouřit ven před bar, aby nás ukolébali v naší šalbě, že jsou civilizovaní. Při rozhovoru s nimi našlapuji po špičkách, protože i když se tváří jako milí a příjemní společníci, v hloubi duše vím, že jsou to Putinovi příznivci, což je ještě horší než vyslanci samotného vládce pekel. Tahají nás tu po muzeích, ukazují architekturu a památky, vozí autobusy a loděmi, aby otupěli naši ostražitost a ukolébali nás. Ale předpokládám, že jim přetvářka dlouho nevydrží.

V době sepisování tohoto článku sedím na pokoji a zvenku se ozývají tajemné zvuky. Jeden krvežíznivý Vlk nám dokonce v přestrojení za uklízečku zaťukal na dveře, aby ověřil, zda jsme stále ve střehu. Obávám se usnout, aby nás ve spánku nezamordovali. Obávám se promluvit, abych se neprozradil. Snad mi bůh pomůže a ochrání mne. Je to moje poslední naděje, jak zůstat nesežrán Nočním Vlkem. Lidé bděte!

A na závěr několik zpravodajských fotek dokumentující všeobjímající bídu a strast. Bez úprav, protože na to nemám čas a ani by to neprošlo přes ministerstvo cenzury.