Óda na vořecha

Na webu psího útulku v Nové Pace jsem uviděla Kačenku a nemohla jsem ji tam prostě jen tak nechat...

náš poslední spolecný výlet byl do AdrspachuRoman

Jeden den před Silvestrem 2007 jsem našla na internetu Kačenku a na Silvestra jsme pro ni jeli. Odvezl nás děda a taťka zatím běhal po městě a kupoval všechno potřebné pro nového člena rodiny. Koupil uplně všechno, ani v tom spěchu na nic nezapomněl.

Když jsme vyjížděli, všichni jsme si jeli pro křížence něčeho s jezevčíkem. I podle fotky vypadala maličká. Ale jak všichni víme, fotky dokážou pěkně lhát. Takže na místě na nás začal skákat psík na třiceticentimetrovjch nožičkách. Poprvním skoku mi bylo jasné, že Kačenka jede se mnou domů.

První dva týdny jsem jenom lezla po kolenou a utírala loužičky a průjem. V noci jsem nespala, místo toho jsme se procházeli venku. Přes den jsme si udělali spoustu kamarádů. Dokonce i z paní pošťačky :) Jelikož byla můj první pes, pevně jsem se držela pravidel pro výchovu psa: spala se mnou v posteli, dělili jsme se o nudličkovou polívku rovným dílem (já nudle, ona maso), cokoliv se dělalo, dělalo se jen tehdy, když ona chtěla, a tak bych mohla pokračovat ještě notnou chvilku.

Když spinkala zkoumala jsem, co všechno má v sobě. Pinčí ocas, čivavý krk, jezevčí barvu a čumáček, položený uši nevim čeho, nohy od vytrvalýho teriéra, skákání po králíkovi, styl hraní po kočce a lásku k výškám po vysokohorských kozách... 

Ale na otázku:"Co je to vlastně za rasu? Ta není čistokrevná, co?"

Jsem vždycky hrdě odpovídala:"Ale jistěže je čistokrevná! Je to čistokrejvnej vořech!"