Vkročili jsme do nového roku, který je ozdoben pro Česko pověstnou osmičkou. A třebaže se nad „mystériem osmičky“ můžeme pousmát, je nemálo těch, kteří si s jejím významem rádi pohrávají – včetně pana prezidenta. Náš maličký stát se zmítá ve víru mnoha událostí, a o mnohých si můžeme myslet, že té osmičce dodají její obávaný či vítaný obsah. Chtěl bych se pozastavit nad jednou z nich – volbou prezidenta.
Prezident je vnímán nezřídka spíše jako role symbolická, reprezentativní. Ale v porevolučních dějinách se ukázalo, že hlava státu může svým jednáním meze „pouhého“ symbolu překročit. Nejen, že sama Ústava umožňuje prezidentovi činit konkrétní kroky jakožto součásti exekutivy, ale zřejmě neméně silně působí hlava státu pouhou svoji autoritou. A že si tuto autoritu do značné míry ještě zachovává, je zřejmé z velké pozornosti, která je výrokům a postojům hlavy státu věnována. Oproti všem tragikomickým půtkám politiků si úřad prezidenta stále ještě zachovává nepoměrně vyšší vážnost. Je otázkou, zda je to dáno osobností, která tuto funkci zastává, či zda se jedná o pouhou setrvačnost v myšlení občanů. Schyluje se k volbě prezidenta a dost možná s sebou mimoděk přinese i vyjasnění otázky zmíněné setrvačnosti. Trochu se obávám, abychom nezjistili, že funkce prezidenta je jen jakýsi kabát, u kterého nezáleží na tom, kdo si ho oblékne – sluší všem.
Musím přiznat, že osobnost Václava Klause mi nikdy nevyhovovala a jen těžko se mi v roli prezidenta přijímá. Přesto však, jako občan České republiky, hlavu státu respektuji. O to víc jsem byl však zklamán z postoje Václava Klause, který zaujímá jak vůči svému soupeři – Janu Švejnarovi, tak k celé prezidentské volbě. Umím pochopit, že jako kandidát musí být do určité míry stratég a úvaha „o nadbytečnosti“ veřejného střetnutí dvou kandidátů je na místě. Méně už ale chápu, že pan prezident uznal za vhodné takto svůj postoj zcela veřejně odůvodnit a sdělit všem lidem, pro které plní funkci hlavy státu, že vlastně hrají jen jakési druhé housle, resp. si ani nevrznou… Ano – Václav Klaus svůj postoj odůvodňuje i tím, že je znám a je to pouze potřeba profesora Švejnara, aby se zviditelnil a chce se „prostřednictvím Klause vyšplhat na oči občanů“. Je pravda, že Václava Klause většina lidí zná mnohem lépe, ale jednu věc o něm nikdo neví – jak by doopravdy obstál ve střetu s Janem Švejnarem. Současný pan prezident vlastně říká, že už ho ani v lepším světle vidět již nelze: pokud se pan prezident domnívá, že jeho názory jsou lepší a argumenty neporazitelné, může pouze očekávat, že si polepší, nebo přinejmenším nepohorší. Není tedy důvod do debaty nejít. Nebo přece jen má ještě důvod jiný?
Tvrzení, že takové televizní debaty jsou nedůstojné volbě prezidenta, nemohu přijmout. Kdo to tvrdí, dělá z lidí hlupáky. Úroveň diskuze určují především diskutující a třebaže pan Klaus s panem Švejnarem nesouhlasí, nemusí se jistě bát, že by měl tu čest s nekultivovaným křiklounem, co kolem sebe střílí levné argumenty. Krom toho mám za to, že pokud by Klaus diskuzi podmínil zajištěním maximální úrovně, důstojným časovým prostorem a maximální korektností redaktora, nikdo by se těmto podmínkám nebránil – jsou zcela pochopitelné. Pochopitelnější, než Klausovo odmítání takového střetu. Po celé funkční období lze u pana prezidenta sledovat snahu „být lidovějším“, být blíž „obyčejným lidem“. Rád sestoupí z Hradu a s blahosklonností se prochází v hloučcích občanů a družně s nimi hovoří. Jistě – nejde se přece ukazovat lidem: jde se na ně podívat, poptat se jak se nám daří… Ale stejně tak jako má prezident morální povinnost a právo jít mezi občany, je legitimním požadavkem občanů zjistit, zda vítěz volby v parlamentu by byl vítězem i skutečného střetu kandidátů..
V Ústavě stojí, že lid vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. To je nutné akceptovat. Ale rovněž tam stojí, že lid je zdrojem veškeré této státní moci. Co si však o tom myslet, když lid – suverén – je ze strany politiků opět upozorněn na to, že třebaže je zdrojem moci, je mimo volby téměř bezmocný…
Mohu říct, že v dalších parlamentních volbách těžko budu slyšet na úlisné lichotky politiků, kteří, stejně jako teď Václav Klaus, nepovažují za nutné nám svého kandidáta představit jako osobu, která umí svého protivníka porazit ne jen námluvami u KSČM či poslušným hlasováním pravicových poslanců, ale taky otevřeným střetem postojů.
Je otázkou, zda při parlamentních volbách sehrává trapnější roli politik, který se směšně kroutí v nesčetných lidumilných pózách, či volič, který se chce chovat aspoň trochu odpovědně a na některý z těchto pitvorných šklebů svým hlasem kývne. Jisté je, že nesporně nejtrapněji je na tom volič po volbách…
