Pohádka o počmáraném princi

Bylo nebylo, jednou jedno království a v něm žil král, který měl tři sny. Král už byl poměrně stár a bylo více než na čase určit následníka. Jenže kterého syna zvolit?

 Jeden byl zkušeným státníkem i politikem, ale také nebezpečný intrikán a nejednou prokázal, že moc je mu vzácnější než to k čemu slouží - tedy dobré vládě. Druhému synovi také nebylo státnické řemeslo cizí, ale byl jen člověkem nevýrazným, člověkem libivých frází, které ale nebyly následovány skutkem. Neublíží, nepomůže a silnému se podvolí. Třetí syn se potuloval mezi lidmi a byl tak nějak do počtu... Nicméně královským synem byl a tak ho ani král ze svých úvah nevyloučil. Žádný z nich se nejevil být ideální volbou, ale bylo nutné se rozhodnout. Povolal tedy k sobě všechny své syny a pravil: "Králem se stane ten z vás, který nejlépe odpoví na tři otázky:

Až se staneš králem, co poručíš očím svého lidu, jejich uším a jejich ústům? Až se staneš králem, co poručíš svým očím, uším a co svým ústům? Třetí otázku nevyslovím, ale odpověď na ni dává život těm předešlým. Zítra ráno si vyslechnu vaše odpovědi." 

Synové zadumaně odkráčeli do svých komnat. A nebyla by to pohádka, kdyby do všeho nezasáhla nadpřirozená síla. Každému ze synů se totiž zjevila kouzelná víla Rozumbradavice a vždy pravila tutéž větu: "Milý princi, splním ti jedno přání, kterým tě změním. Dobře ho zvaž a vyslov jej!"

Princ intrikán se vyslovil: "Chci mít schopnost poznat, kdo mne chce oloupit o moc." 
"Staniž se!" brebtla víla a zmizela.

Nevýrazný princ pravil: "Chci se líbit!"
"Staniž se!" zývla víla a zmizela.

Princ, který byl do počtu byl poněkud zamyšlen nad otázkou svého otce a tak jen nepřítomně mávl rukou: "Ať jsem třeba počmáranej..."
"Staniž se!" zírala víla.

Druhý den ráno synové předstoupili před svého otce. V celém sále mezi dvořanstvem hučely zděšené komentáře, místy až výkřiky úleku. I král hleděl poněkud zaraženě. Způsobil to to třetí princ, který měl úplně počmáraný obličej. Nebylo ho ani poznat. Vypadal jako strašidlo. Po pravdě řečeno: víla nebyla moc kouzelná a možná to nebyla ani víla. Na první dva prince se vykašlala a třetího prostě počmárala fixou, která nejde smazat. Král nicméně pokrčil rameny, utišil dvořany a vyzval syny k odpovědím.
Princ intrikán řekl: "Očím lidu bych přikázal hledět k zemi, uším poslouchat a ústům mlčet. Svým očím vidět všechny své nepřátele, svým uším slyšet každou pomluvu a urážku a svým ústům bych přikázal ostrost hodnou břitvy!"
"A co třetí nevyslovená otázka?" zachmuřil se král.
"To je chyták, otče. Správná odpověď je: na nepoložené otázky neodpovídej!"
Nevýrazný princ pravil: "Očím lidu bych přikázal nespouštět mě z očí, jejich uším slyšet mne a jejich ústům velebit mne. Svým očím bych přikázal vidět dobro, uším slyšet dobro. A ústum? Ústům dobroty! Do třetice ať se ptá kdo chce co chce, já mu odpovím, co chce..."
"A co ty, můj třetí synu?" obrátil se král na počmáraného prince.
"Oči lidu bych požádal nehledět na mě, ale do mě. Mé oči, ať se před ničím nezavirají. Uším lidu bych přikázal naslouchat a svým uším totéž. Ústum přikazuji nelhát. A odpověď na třetí otázku? Činům přikazuji následovat ústa!"
Král se rozradostnil, ukázal na počmáraného prince a pravil: "Toto je váš nový král! Jen on odpověděl správně. Vypadá sice strašně, ale bude vládnout moudře, jemu služte, moji dva zbývající synové. A kdyby se přecejen stalo, že by moudře nevládl, chci aby vládl i přesto a vy dva mu sloužili, protože vypadá příšerně a vy dva tupci si nic jiného nezasloužíte." Král domluvil a smál se a smál - jak šílenec - a do kolen se plácal, za břicho popadal.

Zazvonil zvonec...