Trochu teorie. Nic nového, leč – dle mého názoru - přehlíženého. Umění bylo původně řemeslem, které mělo schopnost odrážet a nést kulturu a myšlení určitého kulturního prostředí. Čím je umění nyní? Co odráží a jaký obsah v sobě nese?
Postupně do umění vstupoval stále více individualismus a umělecké dílo se postupně cíleně stávalo nosičem konkrétní myšlenky a v poslední fázi bylo umělecké dílo vědomě vnímáno jako nosič a zhmotnělý odraz individuality a jedinečnosti umělce: jeho osobnosti, schopností a zejména pak schopnosti řemeslem vyjádřit myšlenku. Svět se však postupně relativizoval. Umění tuto skutečnost podpořilo a reflektovalo. Byl překonán strach myslet si něco jiného, než je společností obecně uznáváno jako hodnota (resp. hodnota hodna vyjádření) a umělec překonal strach vyjádřit myšlenku, která se těmto hodnotám příčila, nebo vynesl hodnoty zcela nové. Jeden strach byl překonán. Jiný se však v plné síle rozvinul - a to opět strach si cokoli myslet... V umění se jako nejvděčnější postoj ukázalo razit myšlenku, že vše může být jinak. Umělec se snaží na něco poukázat a šokovat, relativizovat a zpochybňovat. Umělec má ambici probudit (neřkuli přímo osvítit) osazenstvo konzumní společnosti. Metodou úleku a šoku "probouzí" a varuje před fixací na konkrétní hodnoty, případně „hodnoty“, protože vše "může být jinak". Nakonec umění chytá samo sebe do pasti: do strachu vyjádřit cokoli konkrétního, protože tím se dílo nebezpečně přiblíží myšlenkové plochosti, ohranosti, nudě a tudíž kýči. Umělec otvírá obzory a „probuzený“ divák odhalí svoji schopnost vidět věci jinak než doposud. Ale které věci a jak je vlastně vidí? Prostě jinak… Umění se propadá do pasti alibismu. Vítězí otevřené konce dějů a nevyslovené myšlenky podtržené pochybostí o tom, zda vůbec bylo záměrem něco nevyslovit. Čím víc šok a záhada, tím víc umění... Ve skutečnosti, ale jen strach hledat a hlavně nacházet konkrétní hodnoty - ne snad proto, že by se vytratila víra v jejich existenci, ale ze strachu, že bude odhalena myšlenková prázdnota a bezradnost autora. Z umění se dle mého názoru opět postupně vytrácí odvaha, obsah a - bohužel - i řemeslo. Zůstává jen touha něco vyjadřovat - nebo spíš bez ustání v mnoha formách projevu žvanit.
