Přísně tajné odposlechy z pánských večírků

Nevím, jak to chodí u vás, ale já mám často pocit, že na čistě pánských večírcích se probírají super tajná témata o budoucnosti nukleární energie v Jihomoravském kraji, plánovaném útoku na nějaký stát nebo aspoň město (ideálně pivovarné) , nebo nastala možnost druhá – vyprávějící muž na něm vůbec nebyl a ve skutečnosti je agent, který převlečen za tučňáka bojoval s ruskou (jakou jinou) kontrašpionážní jednotkou hluboko v ledových zákoutích Antarktidy. 

Kdykoliv se pokouším zjistit detaily z proběhnuvšího večírku či několikadenního čundru více méně od jakéhokoliv muže, dozvím se, že:

1. Všichni se mají dobře.
2. Nového není nic.
3. Několika zúčastněným nesedl guláš/měli virózu.
4. Vybrané pivo bylo hnusné, proto se muselo ředit vodkou/rumem/Metaxou.
5. Rosťa/Robert/Kamil změnil zaměstnání/auto/ženu (to je podle mě čistý výmysl vyslovený jen pro získání důvěryhodnosti.)

Díky pomoci moderní techniky, trochy kouzel a malinko fantazie vám všem teď snadno můžu přepsat, jak doopravdy tyto akce probíhají. Pro nadměrné množství sprostých výrazu jsem nucena necitovat, jen převyprávět hrubý obsah a naznačit to, o co nám jde nejvíce – o co tady vlastně jde. Také jsem původně chtěla  vyškrtnout věty, které nemají s hlavní pointou souvislost, nicméně ukázalo se, že by mi ve studii nezbylo téměř nic.

……………………………….

Na místo určení – chatu jednoho z účastníků, dorazili čtyři muži. Už na první pohled je zřejmé, že je spojuje spíše historie a momentálně každý žije svůj život zcela rozdílným způsobem. Do místnosti vchází jako první majitel. Říkejme mu třeba Jožin. Pod mastným kloboukem trčí mastné vlasy, na tváři jsou patrné známky nízkých hygienických návyku, pohled napovídá, že Jožinovo IQ bude následkem množství vykouřené trávy snadné vypočítat jako součet velikosti jeho bot. Ne všech, jen levé a pravé. Na zádech nese značně použitý batoh s vyšitým nápisem Brutus, v ruce obitou kytaru.

„Chlapi, a že nepřijedete častejc?“

Jako druhý vstupuje muž, který svým zjevem jako by přistál na tomto zaprášeném nevětraném místě z vesmíru. Oblečen v dobře padnoucí oblek, účes podle poslední módy, v ruce kufřík, který jasně odpovídá rozměrům příručního zavazadla, v druhé mobil poslední generace. Jen vykasaná košile a unavený výraz napovídají, že má za sebou těžký den.

„Každý nemá tolik času jako ty, vole.“

„Karle, kdybys furt nemakal a občas se na to vysral, bylo by ti líp, bejku. Taky koukám, že ti pěkně roste milan!“ Ozve se za ním z příšeří temné chodby. Vchází velmi sportovní typ - Oskar. Blonďák se zářivým úsměvem, odhalujícím krásné zuby. Svaly se mu rýsují pod značkovým trikem, na rameni nese velkou tašku, která podle podezřelého cinkání jistě váží víc, než jak to podle nosičova širokého úsměvu vypadá.

„Kde je Radek?“ Ohlíží se za sebe. Za hodnou chvíli dovnitř vběhne neučesaný, halabala oblečený uřícený drobnější chlapík. „Sorry, chlapi, nestíhám!“ „To ty nikdy! Máš chlast?“ „Ježíš, já fakt nestíhal, ale vzal jsem něco málo z lednice“. Z batohu vytáhne 2 lahve rumu, 2 lahve červeného vína a 1 flašku Metaxy.  „Snad to tvojí staré nebude chybět. Haha!“

Po pár provozních větách se muži usadí ke stolu. Na stůl vyskládají přivezený alkohol, sportovec Oskar předloží cinkající poklad – 20 lahváčů. To jen tak na přivítanou, než se vychladí sud. Následuje osmihodinová konverzace, prokládána procházkami na toaletu, ven na cigáro a pro pivo. Její obsah je zhruba následovný:

Jožin: „hehe, konečně pivo!“

Oskar: „Bejci, po každém posilování se prostě musíte rozcvičit!“

Karel: „Ty vole, posledně jsem letěl s Czech Airlines a ty letušky, to je fakt hnus.“

Jožin: „Zase pivo!“

Radek: „Sakra, zapomněl jsem říct doma, že sem jedu a nemám mobil. Napište jí někdo, ať se neposere.“

Jožin: „Kde mám pivo?!“

Karel: „To je moje, opovaž se na něj sáhnout. Svoje už jsi vychlastal.“

Oskar: „Stejně bys neměl tolik chlastat, když máš cukrovku, ne?“

Jožin: „Hovno cukrovku, žízeň mám, debile!“

Karel: „Chlapi, dostal jsem v práci novou káru. Je to bávo v kůži na hlínách, prostě bomba.“

Jožin: „Tak se jdeme podívat, ne?“

Karel: „Drž hubu a opovaž se na něj sáhnout!“

Radek: „Klid. A jaký to má motor?“

Následuje několika hodinový výčet předností nového vozu prokládaný zážitky se starými vozy. Jožin už začíná být agresivní a použitý jazyk přestává být srozumitelný běžnému smrtelníkovi. Ukončím proto tady přepis odposlechů.

Mně osobně velmi uklidnil, jelikož jsem dostala jasný důkaz, že se opravdu nic zajímavého nebo nového nestalo a chlapci budou zítra velmi nešťastní, z některých svých neuvážených rozhodnutí („Mám načnout další? Jasně, to dáme!!!)

Proto dámy, nebojte se. O nic důležitého nepřijdete. Klidně ho pusťte, jeho zpráskaný výraz po návratu je jen čistá bolest. Nic víc za tím nehledejte…