Padesát odstínů holého zadku

Jedno staré arabské přísloví říká, že žena, která nebije svého muže, nezaslouží slevové kupony do déemka. Nebo tak nějak, s arabštinou teprve začínám (prý se bude hodit). 

Naopak holky se údajně nebijou (vždyť říkám, že teprve začínám!). Když se holky náhodou bijou, tak by měl obratem přijít zasloužený trest. V dětství to u nás doma ve sporech s bratry byl zákaz telky. Víceméně hlavně proto manžel domácí násilí zatím nezkusil, bez televize by totiž nepřežil. Přece nepropásne ten okamžik, kdy Seagalovi konečně kromě bedny rupne i v kyčli.

Proto mě poněkud překvapilo (jako ostatně už dva lidi přede mnou), že největší hit po hnusařce Ládi nahnilé Hrušky je kniha Padesát odstínů šedi. Četli jste to? Já samozřejmě ne, protože by to byla ostuda. Ani na to nemám čas, protože ve volných chvílích na ČT2 sleduji zajímavosti o onanotechnologiích. Ale znám jednu a ta ji četla. A je to bomba! Zjistila jsem totiž, že ji nejspíš psala jedna paní od nás ze vsi! Ta podobnost! No řekněte sami:

Hlavní hrdinkou je mladé děvče Anastacia (ve skutečnosti Stázinka Šafářová), které studuje vysokou školu. Podle některých jejích briskních závěrů mě napadlo, že se učí tělocvikářkou. Od této teorie jsem ustoupila, protože se dívka poprvé setkala ve svých dvaceti letech s holením nohou. Tělocvikářky si umí holit nohy. Vždyť si umí holit i kníra. Tato slečna úplnou náhodou potká muže, který je, čert to sper, bohatý až stydno.

Tady si dovolím vysvětlující vložku. Musíte chápat, že skutečný příběh se odehrával na valašské vesnici, autorka proto musela situaci poněkud nadsadit. Takže zatímco opravdový Christian Grey (skutečným jménem Kryštof Šedý) koupil své oběti lítačku na autobus a omalovánky, ten knižní ji oslnil novým Audi a děsně drahým vydáním její oblíbené knihy. Není na světě žena, která by takovému dvoření dokázala odolat. Když pak zjistila, že Kryštofovým největším koníčkem je skauting a v místním oddíle navíc zastává funkci pokladníka, byla ochotna se mu vrhnout kolem krku, případně kolem čehokoliv jiného. Nebohý Kryštof však má i stinné stránky. Je to šokující, ale je to tak. Každý je máme. Já například umím číslo Pí jen na pět desetinných míst. I vy jistě víte o dramatických nedostatcích svých mrzkých povah.

Ale zpět k příběhu: Kryštof má za sebou kruté dětství. Jeho matka, jako jediná z vesnice, neholdovala slivovici. Tento charakterový defekt ji vyloučil na samý okraj valašské dědiny. Žena i s dítětem byla vyštvána nejen z obce, ale i z písně My jsme Valaši, jedna rodina. Tato hymna nyní obsahuje již dvanáctiminutový dodatek, kdo už není naše rodina. Nicméně v době, kdy byl chlapec ještě malý, zpívalo se jen: „My jsme Valaši, jedna rodina (kromě Šedých), valašské hory, sú naša otčina...“ Společnost ji i chlapce vyštvala někam daleko k Ostravě, kde mají všichni všechno tak krátké, že se nebohá žena po prvním rande usoužila k smrti.

Jistě již všichni chápete, že takovým stigmatem poznamenaný chlapec se nemohl vyvinout v psychicky silného, odolného a zdravého jedince. Zmítán obrazy z dětství, na kterých se mu zjevovala v nejméně vhodný okamžik absolutně střízlivá matka, vybíjel si zlost na naší bezbranné a úplně pitomé Stázi. Tu a tam ji proplesknul, tu a tam pohladil. Holka z toho byla zblblá a nějak se nemohla rozhodnout, jestli je jeho chování v pořádku, a proto napsala svůj příběh do Ženy a život. Ostatní Ženy jí vyjevily pravdu. Uznaly, že modřiny z lásky jsou tu a tam na obtíž, ale po spatření ilustrační fotografie omalovánek s Makovou panenkou a lítačky na MHD zjihly. Holce poradily, ať je ráda, že vůbec frajer chodí domů, hezky mu navaří a příště ho moc neštve. Anastázie měla velikou radost, že její lásku schvaluje celý svět a šťastně se nechávala zmlátit, protože věděla, že Kryštůfek to tak má rád, takže je to v pořádku.

Mimochodem, když už jsem u těch odbornic, můj kamarád mi vyprávěl o ženě, se kterou se kdysi dávno setkal, a jejíž nezkažená tvář se mu z paměti nevymazala dodnes. Šel si do drogérie typu Barvy-laky koupit lubrikační gel. Protože se trochu styděl, snažil se u pokladny mluvit co nejvíce potichu.

Zašeptal tedy prodavačce nervózně: „Kde tu máte prosím lubrikační gel?“

„Prosím?“, odvětila dívka, která otázce neporozuměla.

„Lubrikační gel!“, syknul muž o něco hlasitěji.

„Nezlobte se, nerozumím vám.“

„Lubrikační gel!!“, řekl kamarád už dostatečně nahlas.

Prodavačka lehce zrudla, očima těkavě proběhla regály celého svého království, jako by nevěděla, kam se zahanbeným pohledem. Nervozita na místě byla téměř hmatatelná. Bylo vidět, že je děvče v koncích. Oba se na sebe zadívali, a když už bylo trapné ticho nesnesitelné, prodavačka musela zareagovat.

„Chcete to na kov, nebo na dřevo?“, zeptala se.