Otylčina zpověď

Jmenuji se Hubeňáková a jako taková mám jisté závazky. A sny – například toužím po nemovitosti ve Štíhlově, protože uznejte, že Hubeňáková ze Štíhlova zní mnohem vznešeněji než Hubeňáková z Berouna. Nebo Dolní při Čope. Nebo Liberce.

Bohužel to ovšem vypadá, že mám hrubé nedostatky v dodržování svých povinností. Předevčírem mi dcera položila dotaz, který jasně směřoval do nebezpečných vod – „Maminko, my budeme mít zase miminko?“ Nebudeme. Sakryš.

Poměrně nedávno jsme se přistěhovali do města, kde je každý obyvatel vlastníkem minimálně dvou kol významných značek a cen a minimálně tří párů lyží, převážně běžek. Ano, je to Liberec se svou krásnou přezdívkou – nočník Evropy. Každý zkušený cyklista by vám řekl, že je to tu buď do kopce, nebo prší.  Nabízí se tedy, že se připojím do davu, narazím na hlavu helmu nebo čepici a podle aktuálního stavu počasí (prší nebo sněží?) zvolím sport. Jenomže je tu malý zádrhel. Nesnáším jízdu na kole a lyže mě děsí. Pocházím z Beskyd, kde jsme bydleli na „krpálu“. Takže mé cyklistické výlety byly vždy zakončeny stavem blízkým udušení a infarktu zároveň. Všichni už si doma dávali čajíček a já funěla do kopce ve snaze nepřepadnout na záda.

Abyste si nemysleli, dala jsem cykloturistice šanci. Na kole jsem přejela z Jindřichova Hradce do Brna například, ale nejvíc se mi z pochopitelných důvodů líbilo na jižní Moravě. Taky jsem vyjela na Šumavě „nenápadným stoupáním“ na Poledník. Ten, kdo napsal, že to stoupání je nenápadné, by měl být zbaven svéprávnosti. Jelikož jsme na Poledník stoupali s plnou bagáží na kolech, ta se stala tak těžkými, že bylo podstatně snazší se téměř nulovou rychlostí pokoušet vyjet, než se kolo pokoušet vytlačit. Rozkomíhání způsobovalo značné ztráty energie následované totálním vyčerpáním a tak jsem tedy šlapala. Kolem mě běhali houbaři (nebo mi to tak aspoň přišlo), dokonce mě předjel i pán s jedním dítětem na přídavném kole za sebou a druhým na samostatném kole, které tlačil do zad. Měla jsem pocit, že jsem na pokraji zoufalství, ale jak daleko se od toho pocitu nacházím, mi ukázal až výlet na jezero Laka (pro mě navždy zůstane v mysli jako jezero Faka). Nebudu zdržovat – je to do kopce. Dlouhého, otravného, nekonečného kopce. Možná je nahoře hezky, těžko říct, já pro pot a slzy neviděla.

Na kolo to tedy nevypadá, že by běžky? Kdepak! Na těch už jsem tedy také byla. Na školním výletě jsme vyfasovali nenamazané stoleté běžky, které se v dešti okamžitě obalily zbytky mokrého sněhu. Má hodobožová kombinéza od Vietnamců taky nebyla úplně waterproof, jak se velmi rychle ukázalo. Před prvním sjezdem třímetrového kopečku, kde jsem se krčila spolu s dalšími „běžkaři“ nahoře u smrčku ve snaze splynout s okolím a vyhnout se smrtící jízdě, na nás tělocvikář zařval tak, až se nás pár leknutím pustilo a sjelo. No abych byla přesná – skutálelo se. Ďábelský tělocvikář se naštěstí při své spanilé jízdě (aby nám to, blbečkům, ukázal) stal jen dalším tělem na hromadě rukou, nohou, lyží a hůlek, tak si nakonec dal vysvětlit, že nám podmínky nepřejí a přemístil se s námi pochodem v chod do restaurace.

Napadají vás i sjezdovky? Nenamáhejte se. Při pokusu o jejich osedlání jsem zjistila, že nemají brzdy a všechny začátečnické svahy končí potokem nebo lesem nebo parkovištěm, nebo parkovištěm u lesa s potokem. Taky je trapné jet na pomě zavěšená nikolivěk za sedínku, ale za ochabující ruce. A když se na vás dívají s velkým otazníkem v očích pětileté děti, které vás pak musí elegantně přeskočit, protože se prostě za ruce až nahoru nedostanete, na sebevědomí vám to taky nepřidá.

Budu muset zkusit něco jiného, dám vědět, jak to dopadlo.