Ochrana je základ

Co se týče ochrany majetku, na tu já jsem pes. Pokud tedy nezapomenu zamknout dům, vrata do garáže otevřená dvě hodiny dokořán, telefon na střeše auta nebo nehledám tři dny peněženku po různých skrýších v domě.

Jak se naštěstí ukázalo, když přijde na nejhorší, nebojím se nemilosrdně a srdnatě zasáhnout. Pro bezpečí domova rozbíjím vybavení rychleji než zloději, čímž jim vyrážím trumfy z ruky. Jen si představte zloduchovo překvapení, když se nenápadně vloupá do domu, poctivě se věnuje svému zaměstnání s vědomím, že má ještě tři hodiny do konce šichty, když v tom se do místnosti vřítí majitelka v infantilním pyžamu a začne mlátit polštářem do telky. Jakože moment překvapení a tydlety věci. Nelekli byste se, být jím? Udrželi byste šperhák v ruce nebo jej obrátili proti šílenci? No, do telky jsem vlastně nemlátila. A pyžamo mám důstojné. Samozřejmě.

Nedávno jsme s manželem odkráčeli do manželského lože, abychom spočinuli v zaslouženém spánku pracujících. Tedy on. Já spočívala ve spánku mateřském, tudíž dřoucích až vyčerpáním umdlévajoucích. Prostoru pro nerušený spánek je v životě matky maličkých dětí zhruba stejně jako nadšení pro svářečský kurz. Když už tedy spím, snažím se to dělat pořádně. Kroutila jsem zhruba třetí hodinu, když mě probudil podivný zvuk. Napůl probraná jsem mžourala kolem sebe, abych zjistila, kdo chaloupku otočil a mě tím probudil. Přes skleněnou výplň dveří jsem zahlédla světlo ze spodního patra domu. Vycítila jsem nebezpečí. To jsou instinkty, to neovlivníš. Opatrně jsem se připlížila ke dveřím, otevřela je a zaposlouchala se.

„Běž ke dveřím!“, zaslechla jsem mužský hlas. V odpověď mu přišlo jakési zamručení druhého hlasu.

Když zaslechnete ve svém domě uprostřed noci mužské hlasy, nastává ideální čas pro malý až střední záchvat paniky, dle vkusu každého okrádaného. Já jsem ovšem zachovala ledový až zenový klid, protože jsem byla na hysterii příliš rozespalá. Pokusila jsem se zjistit polohu nepřítele. Zajímalo mě, zda světlo prochází zvenku dovnitř a osoby samostatně výdělečně činné v oboru lupu, příležitostně i vraždy se specializací na znásilnění rozespalých matek v důstojném pyžamu se štěňátkem, se pokoušejí dostat teprve dovnitř, nebo jsou již dávno uvnitř a právě kují pikle, jak vynést mou náš majeteček ven do přistaveného vozu. Za účelem rozklíčování situace jsem se tedy rozhodla pro rekognoskaci terénu oknem. Zapomněla jsem ovšem, že mám na okně keramickou sošku. Tu jsem otevřením okna smetla na podlahu. Pochopitelně se ozvala rána, kterou by přeslechl leda úplně hluchý násilník. Můj násilník nebyl hluchý. Jednoznačně to dokazovaly kroky na schodech.

To byl ten okamžik, který mi zbystřil smysly. Vrhla jsem se do šatny pro zbraň. Už v průběhu vrhu mi došlo, že v šatně nemám vůbec žádnou zbraň. Rychle jsem očima prolétla police. Následuje souhrn mých myšlenkových pochodů, abyste viděli na vlastní oči, v jak báječném stavu jsou mé smysly uprostřed noci:

„Mohla bych ho propíchnout broží! To je blbost, to by neumřel, ani kdyby se mu to zanítilo.“

„Kristepane, proč ještě mám tenhle otřesný svetr?“

„Jde sem vrahoun, mysli!“

„Svatební šaty! To je nápad. Až rozrazí dveře a najde mě tu ve svatebních šatech, minimálně se mu vyrazí opar!“

„Trpím na opary. Fakt by mě naštvalo, kdybych ho od něj chytla, až mě bude rdousit.“

„Možná by si vzal ten svetr, nesmím zapomenout se ho zeptat.“

„Uškrtím ho páskem. Tímhle ne, tímhle ne, toho by taky byla škoda,… “

Než jsem si stihla vybrat vražednou zbraň, rozrazily se dveře. Odevzdaně jsem s rukama plnýma pásků otočila zrak k muži, jehož rukou brzy skonám, abych zjistila, že je to můj vlastní manžel!!

Než se mi v palici poskládalo, že budu žít, ještě chvilku to trvalo. Přiznávám, nevyspaná nejsem z nejbystřejších. Zírala jsem na něj nevěřícně, on na mě stejně tak. Později se ukázalo, že vládce náš, slunce naše jasné nemohl spát, tak se vydal do obývacího pokoje. Tam si zapnul televizi, u které usnul. Náhoda, s jakou si vybral pořad a já okamžik, kdy se zrovna bavili herci o dveřích, je až téměř neuvěřitelná. Probudila ho ohromná rána. Než stačil zavolat „Karamba, chraňte se mého domu, uličníci!“, byl v ložnici. Instinkt obránce mu evidentně funguje podstatně lépe než mně, která málem útočím na vrahy broží s kolibříkem. Po chvilkovém zápase s dekou, který můj hrdina vyhrál a nakonec se z ní úplně sám vymotal, řítil se mi tedy na pomoc. A já na něj s páskem.

Na tomto příběhu je několik fascinujících věcí. Předně – proč pořád mám ten svetr. Dále je zajímavé, že v okamžiku nejvyššího ohrožení domácnosti lítám po pokoji a vymýšlím, co si vezmu na sebe, místo abych probudila manžela, upozornila, že se po domě pohybují nekalé živly, a spala dál. Je tedy poněkud sporné, zda je naše rodina na útok připravena.

Jedna věc je ovšem jasná hned: Musím si dát pozor, abych v případě ohrožení omylem nevytočila místo policie běžné tu módní. Ten svetr bych tedy rozhodně nevysvětlila.  

Ve zkrácené verzi vyšlo v ONA Dnes.