O jednom mezinárodním konfliktu a taky trochu o stáří

Tento blog je pojednáním o tom, co se stane, když brat bratru zamlčuje informace. Dozvíme se něco o kulturních rozdílech i o tom, jak snadné je vyvolat mezinárodní rozbroje. Promrskáme si slovíčka, a budeme svědky jednoho konce.

Když jsme se rozhodli odjet na krátkou dovolenou s mými rodiči a našimi dětmi, vybrali jsme záměrně termální lázně na Slovensku. Je to blízko, říkali jsme si. Se Slováky si rozumíme si, říkali jsme si. Ukázalo se, že existuje pár situací, ve kterých to není až tak úplně pravda.

Nemyslím teď okamžik, ve kterém přítelkyni vašeho mladinkého kamaráda slovenský kamarád ukáže prstem zhruba někde na prsa a řekne: „Pozri, omrvinka!“ a on mu dá facku. Ani to, když se ho zeptá, jestli jeho mladší sestra taky tak ráda chodí lízat k sousedovi cencúly jako ta jeho a on mu dá facku. Viděno touto optikou uznávám, že je možné, že podobné příběhy stojí za naším rozdělením, protože je vrcholně frustrující bát se objednat si buchtu s ozaj zralými čučoriedkami a bát se při tom, že vám zase jedna přiletí, aniž byste věděli proč.

My jazyku kmene Slováků rozuměli poměrně dobře. Proto jsme se při ubytovávání tak divili, když nám recepční řekl: „Auto si dajte tamto, aby vám ho ožralci nepoblili“.

 Živě jsme se začali zajímat o osud zmíněných ožralců. Nejvíce nás na jejich příběhu zajímalo, jak se ocitnou na soukromém parkovišti našeho penzionu. Recepční se na nás podíval jako na ozajstných somárov a povídá: „Kde by sa vzali? Pôjdu z diskotéky!“

Debata začínala být opravdu zajímavá, přitlačili jsme tedy na intenzitě výslechu a ke svému velkému překvapení jsme se dozvěděli, že přímo pod našimi pokoji se skutečně bude v noci odehrávat pravá slovenská žúrka. Jelikož jsme se nacházeli v miniaturním lázeňském městečku, uzavřeli jsme záležitost s tím, že se večer v přízemí sejde pár důchodců, do půl desáté budou dráždit židle pohopsáváním v rytmu dechovky a v deset všichni spíme jako miminka. Blinkat bude ten, který zapil prášky na tlak vodou z bublinkami a ne tou bez jako obvykle.

Když mi ve dvě ráno postel pochodovala skrz mlhu z cigaretového kouře po místnosti, pochopila jsem, že jsem se zmýlila. Když ve tři čtvrtě na tři začali hrát Elány a na mě spadl obrázek ze zdi, došlo mi, že jsem úplně zapomněla na staré známé pořekadlo, že Slovák nikdy nespí. Sestričku z Kramárov jsem ještě přetrpěla, ale když přišly na řadu i Tanečnice z Lúčnice a tanečnice z přízemí podle řevu evidentně nehodlaly odejít domů, dokud je neodnese voda, čo ich drží nad vodou, cítila jsem se o trošičku víc nepohodlně než dřív. A to jsem se dřív cítila pohodlně jako vepřový bůček na veganské svatbě – trápila mě utkvělá myšlenka, že jsem v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A já zoufalá byla. První myšlenka byla samozřejmě obléknout si něco slušivého a jít halekat „Psi sa bránia útokom“. Všudypřítomný smrad z cigaret versus má dvě spící neviňátka v nich mě však natolik rozpumprlíkoval, že na zábavu nebylo ani pomyšlení. Podívala jsem se na svého muže, jak ve své hopsající posteli hájí zájmy rodiny tvrdým spánkem a došlo mi, že jsem na řešení situace sama. Opatrně jsem otevřela dveře na chodbu, abych náhodou někoho nevzbudila rámusem. Přitom kdybych ty dveře vytáhla z pantů a sjela na nich schody, nikdo by si neměl šanci všimnout.

Nevyspáním omámená jsem se vydala situaci řešit na recepci. Ta byla v jiné budově, bylo potřeba se do jarní noci přiobléknout.

Tak se tedy stalo, že jsem se ocitla venku v pyžamu, manželově softshellové bundě a botách do bazénu. Z uší mi trčely kusy navlhčeného toaletního papíru, které měly sloužit jako špunty a z nosu mi šla vzteky pára. Ta mi ostatně šla i od úst, jelikož bylo venku poměrně zima. Na recepci pochopitelně nikdo nebyl. Obrátila jsem se tedy k potupnému ústupu, abych zjistila, že dveře do budovy našeho penzionu mají zvenku kouli. Tak jsem tam tak stála a cítila se podvedená. Naštěstí jsem si všimla zvonku, kterým se evidentně přivolávala obsluha z diskotéky.

V dalším scéně rozjuchaná servírka otevírá dveře, ve kterých stojí polozmrzlá osoba, které kouká z uší hajzl papír a z očí smrt. Servírka udiveně pozoruje podivnou ženštinu, která hrubě neodhadla dress code na slovenskou dydžinu. „Želáte si?“ nervózně se zeptá servírka.

„Želám si, abyste s tím kraválem už přestali, mám tu dvě děti, dva rodiče a manžela!“ provedu ukázkovou  prezenčku. Mimochodem - schválně zkuste někdy na někoho křičet s ucpanýma ušima. Je to zvláštní pocit. Vůbec se neslyšíte, ale zato cítíte, jak hrozně moc jste trapní.

Slečnu servírku evidentně rozhodil fakt, že jsem se zřejmě spustila z pokoje oknem, protože proč jinak bych bez klíčů stála za zavřenými dveřmi. Stejně tak nechápala, proč jí vykládám, kolik nás přijelo, když zrovna tak hezky hrajou. Když se razantně vydávám po schodech nahoru, všechno jí náhle dochází a jen za mnou křikne, že to vyřeší.

Čekala jsem, že na mě pošle kámoše, co mi vysvětlí, že mu je ľúto, ale správný Slovák nevie byť sám, ale po krásných dvaceti minutách hudba ztichla a kouřový opar se mírně zředil. Já samozřejmě ještě hodinu neusnula, protože jsem byla rozrušená z toho, kam mě dotlačili. Donutili mě, abych rozháněla dav veselících se lidí. Já! Pařmenka, lidumil a osoba svobodomyslná. To je konec jedné etapy. Teď už budu jen smetákem bušit do horního patra (bez ohledu na to, že tam je půda), volat policajty na špatně zaparkovaná auta před úplně cizím domem, psát stížnosti na to, že je chodník před domem od malinkatých lidí počmáraný křídou a volat si obden záchranku, protože sousedův pes štěká a já z toho mám slabost u srdce. Nikdo mě už nikam nepozve, protože se všichni budou bát, že v deset vyhlásím večerku a v jedenáct to holí zaženu všechno do postele. Jsem vyřízená.

Ráno se mě u snídaně paní provozní poměrně odvážně zeptala, ako som sa vyspinkala. Upřela jsem na ni krví podlitý zrak a oznámila, že zaplatím za tuto noc jen peníze za vstupné na diskotéku, protože pokud bych měla platit za spaní, nedostane nic. A pak se to stalo.

Paní provozní vyzvala k vyjednávání paní majitelku. My jsme tak nějak omylem a náhodou vyslali za svůj tým vyjednávat moji maminku. Když se po snídani maminka hodinu nevracela, vydala jsem se ji hledat. Zastihla jsem ji, jak svádí argumentační battle s paní majitelkou. To ovšem netušila, koho ji los osudu vylosoval jako soupeře. Po dalších dvaceti minutách majitelčina omílání, že kdybychom přijeli v úterý a bez dětí, mohla nás ubytovat v tak krásném pokojíčku, o jakém se nám nesnilo, vytáhla moje maminka argument, který mě donutil opatrně zajet pod stůl, nenápadně se vypařit a předstírat, že se nic nestalo: „Moje dcera je publicistka, ta o tom tedy napíše, to si nemyslete!“ 

„Hej, však nech napíše!“ kontrovala provozní, hodila na pult knihu stížností a šla se zřejmě zastřelit, protože ještě hrozilo, že další hodinu budeme probírat, kde bychom spali, kdybychom přijeli ve středu, bez dětí a se psem, případně ve čtvrtek, bez dětí a s orangutanem.

Celá ta situace byla natolik absurdní, že jsem si vlastně dodnes nevyjasnila, jestli mi víc vadí, že nám byla zamlčena existence diskotéky v přízemí, nebo že jsem se nechala vyprovokovat k rozhánění zábavy. Když mi ovšem paní majitelka laskavě vysvětlila, že takový slovenský podnikatel, to je v podstatě kaskadér bez peňazí, nezbylo mi než uznat, že jsem se zmýlila. Ovšem zklamat maminku a paní provozní, to jsem vskutku nemohla. Takže vám píšu. A nechci slyšet, že za to může zanedbaný sex!

Vaše publicistka, toho času už díkybohu dospaná a Elánu více než plná.