Moderní kamikadze

Byla jsem typický představitel – mladá, ctižádostivá, bezdětná náplava v žijící Praze. Do Prahy jsem šla bydlet hlavně kvůli práci, takže bylo jasné, že jí musím něco obětovat. Moje první výplata byla čtyřnásobkem mého příjmu na vysoké škole, ze kterého mi díky mé spořivosti většinou něco zbylo. Byla jsem proto opilá pocitem bohatství a vlastní důležitosti. Vydrželo mi to asi půl roku. Pak se mi přejedly obědy za 16 korun v závodní jídelně podniku, do kterého ještě sametová revoluce nedorazila, pracovní doba do půl třetí a zvládnutelný objem práce.  Byl čas vyrazit „za lepším“.

Poměrně rychlý kariérní růst v novém zaměstnání - mezinárodní IT firmě, mi umožnil dostat se do skupiny „manažerů“. Jako ctihodná manažerka jsem se musela chovat na úrovni a podle toho vypadat, to je snad jasné. Nechala jsem si vysvětlit rozdíl mezi Guessem a Guccim, abych pak chodila k Vietnamcům, do C&A a H&M  tajně. Jednu malou bílou kabelku značky Guess jsem si objednala, protože by byl absolutní trapas ji nemít. Samozřejmě z USA, protože kdo nakupuje v ČR fakt značkové věci, je ubohý looser a úplně out, to je taky jasné všem, že jo? Přišlo obrovské černé žebradlo, jehož výměna by mě stála asi dva a půl tisíce na dopravě, daních a clu, takže jsem si řekla, že v Guessu musí vědět líp, co mi půjde k pleti a hrdě ji nosila. Měli samozřejmě pravdu, vejdou se do ní plíny i svačina.

Pan šéf (manažer vyšší kategorie) mi hned zpočátku vysvětlil, že „the answer is always yes!“ neboli „odpověď je vždycky ano!“. Samozřejmě na profesionální úrovni, to na co myslíte je v americké firmě naprosto nemožné, Američani se rozmnožují dělením. A já holka pitomá tam pak vysedávala do noci, o svátcích, o Vánocích a víkendech a ještě jsem měla pocit, že jinak se pracovat nedá. A pak jsem i přes totální pracovní nasazení otěhotněla. Manažer vyšší kategorie ani nečekal, až se tu skvělou zprávu dozví ode mě a rovnou mě odepsal, protože na co čekat na mateřskou, ona už i obsazená děloha má evidentně velký vliv na IQ. Z velevážené paní vedoucí jsem se stala velevážená nosička zárodku. Na meetingy už mě radši nezval, abych se vlivem rozbouřených hormonů nerozplakala, až mi představí novou tabulku, která je ještě zbytečnější, než ta předchozí. Na služební cesty jsem samozřejmě nemohla, protože by hrozilo, že budu chtít dvě letenky a sváču sebou a tak jsem se nějak doplácala k odchodu na mateřskou. Tím se veškeré styky s firmou omezily na pár zpráv od lidí, se kterými jsme si padli do oka a do ucha. Já jsem tedy prozatím vyvázla a s odstupem času a pod vlivem nových okolností své předchozí počínání vidím jako něco, co bylo v tu chvíli důležité, milé, ale vlastně srandovní.

Horší to ovšem mají ti naši kluci ušatí. Jejich zodpovědnost vůči nám, spolumajitelkám nemovitostí a potomstva a nemovitostem a potomstvu samotným, je nutí setrvávat ve věčném kolotoči povinností. Mají samozřejmě možnost zaměstnání změnit, ale díky nešťastnému rozvržení rozmnožovacích orgánů nemají bohužel tu krásnou šanci ustoupit dva tři (k)roky zpět, rozmyslet si, co je opravdu důležité a co je jen pomalu otravuje a soustředit se jen na to, co má smysl a na co i si i za pár let budou schopni vzpomenout. Nebýt mých rozkošných dětí, lítala bych v tom taky. Nebýt mého div ne dokonalého manžela, nemohla bych si o takových věcech vůbec dovolit přemýšlet, protože bych se už dávno točila v kolečku jako křeček, děti ve školce a v jeslích, abychom měli kde jíst a spát.

Přesto si dovolím trochu vážněji pokračovat – děsí mě pohled na tatínky, kteří spolu si k třicátým narozeninám začínají nadělovat zdravotní problémy, dětí jezdí „aspoň vykoupat“ a moc netuší, co s nimi, když náhodou zůstanou o samotě. Původní kamikadze měli mnohem humánnější způsob smrti. Šup šup a bylo po nich. Naši muži (a samozřejmě mnohé ženy) se sebemrskají dlouhá léta než jejich tělo řekne „tak už stačilo, maličký“. Škoda, že to často musí dojít tak daleko, než se priority v mužském mozku poskládají víc žensky, mohu-li to tak napsat. Mám dojem, že ženy jsou obvykle přece jen více zaměřeny na přežití, snižují riziko a dřív vycítí, že se řítí do neštěstí, co myslíte? Už zase zobecňuju, vím o tom, ale konec konců, tak to prostě vidím já.

Nelíbí se mi ani pohled (a hlavně poslech) na maminky, které si uvědomují, že čekání na otce svých dětí není to, o čem snily, když spolu před lety začali chodit a začnou mít pocit, že je to mateřství, které je omezuje a děti, které jim berou šanci pořádně to roztočit.

Jak z toho ale ven? Jak zaplatit všechny ty hypotéky a přitom se z práce nezbláznit? Já odpověď neznám, ale myslím, že kouzlo je v přístupu. Práce je hlavně prostředek k vydělání peněz, nemá větší důležitost než zdraví a rodina. Zkusme ji tolik neprožívat a pracovat na 100%, to by mělo stačit i manažerům vyšší kategorie. Snad se nenajde moc těch, co naši vzpouru pokazí a budou se chtít vytáhnout, strhnout normy a nakupovat v USA.

Zkusme si říct nahlas, co je pro nás důležité.  Já začnu. Mám svůj sen – zbytek své mateřské dovolené upřu k věcem, které mě baví (což bohužel není vaření a uklízení), abych své povolání po ní dělala s radostí a viděla jeho smysl i po pár letech. Chci, aby mé děti měly šťastné rodiče, i když budou unavení.  Jednou budu velkou spisovatelkou, nebo malířkou. Nebo kosmonautkou. Jestli mi to teda manžel dovolí. A uživí mě, než to začne být vážně terno…