Chemická továrna v ohrožení

Nemám příliš ráda Silvestr. V posledních letech si čím dál víc připadám jak na čtrnáctidenním fakultativním výletě v Donbasu. Chápu, že právě jenom ten nejdrsnější cápek může anarchisticky vystřílet svou římskou svíci mezi paneláky dvacátého osmého prosince ve 22.17, ale lidé budou stejně tvrdohlavě trvat na oficiálním konci roku posledního prosince o půlnoci a ani rachejtloví pankáči na tom nic nezmění. 

My jsme novorozený rok 2015 přivítali v domě našich přátel. Ten dům stojí za zmínku, jelikož je tak veliký, že jeho novým obyvatelům trvalo tři měsíce, než zjistili, že v něm s nimi bydlí ještě jedna rodina. Ta se ztratila při prohlídce s realitním agentem v roce 2012. Měli štěstí, ten agent se ještě nenašel. Tak velký dům potřebuje velkou ochranu. A jelikož nacpat třípatrovou vilu do latexu s čepičkou stavaři nedoporučují z důvodu zvýšeného rizika výskytu plísně, nezbylo našim známým, než si pořídit psa. A jak tak mají rádi všeho dostatek, dovezli si z útulku rovnou dva belgické ovčáky. Na důkaz faktu, že se tito miláčkové nebojí ani těsného fyzického kontaktu, okusují pejsci přátelsky vše, co se kolem zahrady pohne (včetně jejích majitelů). Z vděčnosti nosí na práh v poměrně tuhém stavu vetřelce, kteří jistě pod rouškou noci vybaveni bodnosečnými zbraněmi vyrazili na loupežné přepadení jejich granulodárců. Například králíka, slepici, či čivavu. Za tyto nadstandardní služby byli odměněni elektrickým ohradníkem, nabitými obojky a zákazem večerníčku, dokud se nenaučí slušně chovat. Přesto je můžeme občas zahlédnout z okna, jak si z darů zahrady staví žebřík a podle plánu si rozdělují úkoly v operaci Útěk, nebo skrz plot nabízejí s podbízivým úsměvem bonbóny procházejícím jezevčíkům. I takoví psí vagabundi však mají slabou stránku - sluch. Ustavičnou střelbu nesnášejí dobře a domáhají se čerpání dovolené, vstupu do objektu, papučí a dobrot na ztišení zjitřených nervů. Na Silvestra proto dostali modré léky na zklidnění, předepsané jejich dvorním zvěrolékařem. Asi byly prošlé, protože se po nich psům podivně napřímily slechy a oni místo spánku vzrušeně pobíhali po zahradě. Zpomalili jen jednou, to když začali obtěžovat nafukovací míč. Chtěli jsme to řešit s majitelem, ale ten už, bůhví proč, dobré tři hodiny tvrdě spal. S přicházející půlnocí psi začali sestavovat ze zbytků žebříku nápis HELP! a vyštěkávat SOS v morseovce. Za prosklenými dveřmi předvedli psí oči v excelentním provedení "labradoří štěně" a evidentně chtěli vyjednávat. Nedalo se na to utrpení dívat, tak jsme zatáhli rolety.

Přestože se ohňostroje stávají nedílnou součástí našeho života už od příchodu Vánoc (tedy od srpna), ze sentimentálních důvodů se stále ráda podívám na zdařilou práci profesionálů. Souhlasila jsem tedy prvního dne roku patnáct se zastávkou v Turnově, který pořádá městský a poměrně oblíbený ohňostroj. Bohužel turnovští radní zřejmě ošidili oběti bohům, na město se snesla hustá mlha a celý zážitek se zúžil na mohutné rány a různobarevně blikající mraky. Rozhlíželi jsme se proto po přilehlém plácku, který využili prodejci smažených nechutností, blikajících nevkusností a papírových létajících přání. Obzvláště poslední jmenovaná komodita měla obrovský úspěch. Po okolí bylo možno zahlédnout hořící srdce romanticky vpletená do větví stromů. Lampióny v plném plameni padaly na hlavy nepozorných občanů a laky nepozorných aut. A protože našim polským sousedům dlužíme odvetu za odvetu za reklamu se šmelinářem, zakoupili jsme taky zápalnou zbraň a vyslali ji do mlhy.

Vzpomněla jsem si přitom na svatbu své nejvíc nejlepší kamarádky z dětství, která se velmi povedla. Svatba i kamarádka. Jako půlnoční překvapení dostali novomanželé velké množství červených létacích papírových srdcí, která jejich věrní přátelé začali hromadně vypouštět. Bylo by to možná romantičtější, kdyby se svatba nekonala na Valašsku a aspoň jeden z přítomných byl způsobilý pro práci s ohněm. Je tedy vlastně až s podivem, že jen jedno ze srdcí se zaseklo o střechu restaurace a pokojně na ní hořelo. Valaši jsou sice možná zdánlivě bráni jako napůl opilci, ale na druhou půl jsou – a to se málo ví - dobrovolní hasiči. Nehrozilo tedy nejmenší nebezpečí. Chlapci utvořili šik, popadli se kolem ramen a začali zpívat: Co jste hasičííííí, co jste dělalíííí? Věděli totiž dobře, že podle statistiky víc lidí zemře při pokusu v opilosti na cokoliv vylézt, než při požáru hospody, ve které nikdo není. Nevěsta, tou dobou elegantní zhruba jako tácek u Mc Donald's, při pohledu nahoru dostávala závratě a přepadávala na záda, bylo tedy potřeba nabídnout okamžitě řešení. Nutno podotknout, že na této svatbě byli dva střízliví lidé. Samozřejmě já, protože jsem většinu svého dospělého života těhotná nebo kojící, a matka ženicha. Ta není z Valašska. Nechápe srandu. Nechápe požár domu jako nový počátek. A měla vevnitř kabelku. Těžko říct, jak přesně to udělala, ale v kostýmku s uzounkou sukní se vyšplhala po žebříku na střechu, dostala situaci pod kontrolu a úplně zhatila přicházející pointu. Celou dobu si něco mumlala. Zřetelně jsem zaslechla jen slova "jediný syn!", "blamáž", "skandál" a "prdel".

Druhý den, když jsme z místa činu odjížděli domů, všimla jsem si, že celá chemická továrna DEZA, všechny její komíny a budovy provozu jsou nazdobeny splasklými červenými papírovými srdíčky. A tu mi se silou smradu ftalátové výroby došlo, jak jsou naše starosti relativní a často hnidopišské.

Kam se přece hrabe hořící hospoda na hořící chemičku! No ne?