Těžký úděl rodičů

Křičela na mne z pokoje, že si chce se mnou hrát. A to jsem sešla ze schodů jen na pár sekund. Když jsem jí zahlaholila, že jsem hned nahoře, rozeřvala se jak zbíječka. Takový řev jsem v životě od člověka ještě neslyšela. Vyběhla jsem schody tak urychleně jako nikdy a chtěla ji zastavit, jelikož jsem nechtěla přijít o uši. Když jsem otevřela dveře, našla jsem jí stát uprostřed pokoje s pomalovanou pravou tváří od fialové fixy a s rudým výrazem v očích. Natahovala ke mne ruku, v níž držela krabičku s pexesem. Neříkala nic. Jen se na mne dívala a strkala mi tu zatracenou věc do ruky. Nezazněla žádná otázka typu: „Zahraješ si se mnou pexeso?“ a ani žádný výraz jako „Prosím?“. Podívala jsem se na ní s úžasem ve tváři a představovala jsem si, jak bych si v jiné realitě zařvala a do něčeho kopla. V této realitě jsem ale zůstala v klidu, vzala krabičku a začala skládat pexeso.

Když jsem ještě pracovala v jednou Studiu, tak jsem se jednoho dne zeptala Martiny, asistentky jednatele, proč nechce mít děti. Odpověděla mi s naprosto razantním výrazem ve tváři: “Strávila jsem dva roky v Anglii jako au-paira to mi bohatě stačilo“. Tenkrát jsem to nechápala. Myslela jsem si, že hlídat děti je brnkačka. Myslela jsem si, že čas strávený s dětmi dodá člověku energii. Ale opak je mnohdy pravdou. Teď už vím, proč to říkala.

Poté co zjistila, že ji rozhodně nenechám bez snahy vyhrát, mi oznámila: „Jdu na velkou“. Hned jsem vyskočila a na záchodě jsem jí začala připravovat menší sedátko. Začala na mě křičet: „Neee, já  chci na nočník!“.  Jelikož jsem vždy nesnášela, když se ke mně někdo choval arogantně, vysvětlila jsem jí s ironickým úsměvem, že já rozhodně po ní nočník mýt nebudu a jestli tedy chce na nočník, tak si ho bude mýt sama. Na chvíli se zarazila a pak suše oznámila, že se tedy svolí k tomu, jít na velký záchod.

Vždy jsem si představovala, jak budu skvělá máma, která své děti nechá být dětmi a dělat blbosti a až postupem času jim bude vysvětlovat ty „hrozně vážné a nudné“ okolnosti života. Když Andy občas sleduju, jak něco se silou hází na zem, svlečené oblečení nechá povalovat na zemi a nebo jen nahlas poslouchá muzika a přitom s sebou šíleně šije, mám sto chutí jí s vážnou tváří říct, že takhle se to prostě nedělá. A že by některé věci měla okamžitě pochopit. Pak si ale vzpomenu na své dětství, když jsem byla bezstarostným dítětem, kterému slovo bordel nic neříkalo. Nesnášela jsem přednášky začínající nejdříve otázkou: „Proč….?!“. Obzvlášť jsem nechápala, proč musím mít pořád zastrčené triko za kalhoty a proč neustále musím doma nosit bačkory. Postupem času mi to došlo…

Chci jen říct, že po mých momentálně dvouměsíčních zkušenostech au-pair jsem zjistila,jak je velice snadné zapomenout na bezstarostnost dětí. Nechme ale děti být dětmi. Nechme je zažít si spoustu situací a nebuďme k nim kritičtí. Věřím v to, že jsou chytřejší než si myslíme. Občas Andy vysvětluji, že to s ní myslím dobře a různé situace se jí pokouším vysvětlit tak, aby to její hlava pobrala. Mám ale dojem, že je to z části ztráta času. Nezbývá mi jen doufat, že z opakovaných vysvětlení si přece jenom něco vezme.Tímto bych chtěla složit poklonu všem rodičům, kteří své děti nebijí,poslouchají je a nechávají je žít. A kteří s nimi mají svatou trpělivost,i když je to s nimi občas pěkné peklo…