V Británii slavili královskou svatbu, my poslední zvonění

Britský princ William si vzal neurozenou Kate Middletonovou. Proti tomu nic nemám. Však jim to přeji, proč by ne. Dokonce snad ani nemám nic proti přechýlení jejího příjmení. Vždyť ani jednomu z nich už tak neřekneme. Oba získali nové tituly: vévoda a vévodkyně z Cambridge. A další. Svatbu mají za sebou tak jako my naše poslední zvonění.

Princ William a Kate Middletonová. Nyní už vévoda a vévodkyně z Cambridge.Internet

Přiznávám, že v době, kdy začala jejich dlouho se připravující svatba, nám už dávno odzvonilo a jenom jsme posedávali v hospodě u piva a někteří u Kofoly. Před námi v tu chvíli byl jen svatý týden a s ním i nadcházející příprava k ústní části maturitní zkoušky, na které v tuto chvíli už snad intenzivně(ji) pracujeme. Ale samozřejmě, že jsme neunikli i těm, občas už trošku protivným, přeci jenom máme jiné starosti a myšlenky, povinnostem co se týče pohoštění a obsluhy naší drahé maturitní komise.

Přímý přenos zpravodajství o královské svatbě začal v devět. V tu chvíli jsme naposledy zvonili nejméně už hodinu. Abychom přepadli studenty, kteří v ten den chodí na první hodinu, měli jsme sraz už ve čtvrt na osm. Taky jsme díky tomu získali pár chvil na to, abychom doladili své převleky. Někteří však přišli už v kostýmu, takže jsme občas i zaváhali, kdo to vůbec jde. Nebyli jsme v ten den totiž sami, kterým naposledy zvonilo. Byly jsme hned tři třídy. Ale nijak jsme spolu nezápasili, jenom přispěvatelé přispívali ne jen jedné třídě… Takže, stejně jako William statečně zápasil s navlečením snubního prstenu na prsteníček své nastávající, tak i my jsme zápasili o každou korunku. A sešlo se nám těch korunek hodně. Myslím, že můžu prozradit, že dokonce i eura.

A stejně jako Britové a další příznivci královské svatby dnes už vévody a vévodkyně z Cambridge, jsme si i my svoje poslední zvonění patřičně užili. Nechyběly píšťalky, trumpetka a ani zvoneček od kola, který tentokrát byl připevněn ke stařecké holi, která byla ještě navíc doplněna nosičem s lahví od rumu. Musím podotknout, že se nám ve třídě sešli hned tři důchodci a dvě jeptišky, což se nám patřičně zobrazilo i v naší na místě složené básni na motivy známé školácké písničky: „My jsme žáci čtvrté cé, bereme však na sebe podobu jeptišky, důchodce či kočičky. A to všechno jedině dáte nám peníze teď povinně. A to klidně v hodině.“

Celý náš poslední den před studijním volnem, jinak řečeno svatým týdnem – „svaťákem“, proběhl bez komplikací. Prošli jsme všechny třídy, které se projít daly. Navštívili jsme své oblíbené učitele, a některé vybrané jsme i potěšili zpěvem speciální písně, která je svým způsobem charakterizovala. Ale bohužel jsme některé naše obzvlášť oblíbené nezastihli.

Pak jsme se tedy šli pobavit do hospody, kde jsme něco popili a pojedli. A tak nějak si navzájem pověděli, čeho se třeba nejvíc bojíme u ústní maturity. A někdo i mohl v dané chvíli usoudit, u kterého předmětu by měl přidat. Teď jenom doufat, že u ústní části maturity nepohoříme. Podobné přání si zaslouží i královští novomanželé. Ať jejich manželství nepohoří a neopakují se minulé události.

A aby toho nebylo málo, když jsem šel cestou domů, náhle mě napadlo, že jsem mohl jít za někoho úplně jiného, než jsme původně zamýšlel a šel. Možná by mě i kamarádi více poznali (dá se zamýšlený pseudointelektuál vůbec nějak poznat a nějak ztělesnit?) a možná bych si třeba i ten den více užil – nebyl bych jen „ten v davu“. Smůla. Tak třeba příště. I když vlastně…