I. Seznámení…

Seděl na svým vyhřátým lehátku na terase svý nově zrekonstruovaný vilky. Bylo mu báječně. Svítilo na něj slunce, který zároveň prosvětlovalo celej objekt jeho obydlí. Bylo zaručeně vidět, že je tady léto. Právě počaly první sekundy letošních prázdnin.

Rozhlížel se po zahradě, kde kvetly rostliny nejrůznějších druhů a na to, že se on sám o zahradu extra nestaral, vypadala celkem pěkně.

Četl knížku, kterou mu doporučil jeho dlouholetý kamarád ze školy. I on měl ten bláhovej sen stát se spisovatelem, jenom mu chyběla touha překročit další krok k tomu, aby se tomu stalo.

Místo toho spolupracuje se známým (uznávaným) celostátním deníkem, kde do kulturní rubriky pravidelně přispívá svými sloupky, ve kterých se snaží objektivně zachytit současnou kulturu, především teda literaturu, protože ta je právě jeho dominantním tématem a okruhem, o kterým může něco říct.

Při pohledu do dály, který mu umožňovala celkem upravená zahrada a výhled, kterýmu dosáhl díky perfektivní poloze, kde jeho dům stojí, přemýšlel, zda to má cenu. V ruce držel debut jeho kamaráda, vedle na stolku ležel jeho notebook, kde měl otevřený textový editor, a kde pracoval na pokus o recenzi právě kamarádovi knížky. Když se podíval na knížku celkově a upřeně se zadíval na horní část, zjistil, že je celkem ve třetině. Právě proto se jeho hlavou probleskovala otázka, zda má cenu číst knížku dál a zda svojí kritickou recenzí neublíží přátelství, které se pracně dennodenně stabilizuje na normálu. Nechtěl a neměl v úmyslu nějak ublížit svému příteli, když do novin (vedoucímu rubriky mailem) pošle svoji velmi kritickou recenzi. Podíval se na monitor laptopu a jeho oči upřeně zůstaly civět na blikajícím kurzoru myši, který byl připraven pokračovat v práci. V psaní.

Nešlo to. V textovým editoru měl zatím napsáno jen jméno spisovatele a název knížky, pomineme-li pár dalších údajů, týkající se vydání a nakladatelství. Nevěděl, jak pokračovat, respektive čím začít, protože (po pravdě) nenapsal vůbec nic.

Dotykovou destičkou u klávesnice na notebooku si najel na internetový prohlížeč, kde si našel nějaké rádio, kde by mu přehráli nějakou uklidňující, relaxační muziku. V tom zápalu být on-line se šel podívat do mailu, jestli mu něco nepřišlo. Samozřejmě několik spamů, který se pokoušel usilovně ignorovat. Už ho to celkem sralo! Dennodenně klidně dvacet mailů, z toho „jen“ patnáct spamů. A to server, kde má mail založenej, slibuje, že je ochrana proti nežádoucí poště stoprocentní. Hovno! Sliby chyby…

Na Facebooku (kde je taky mimo jiný zaregistrovanej) si přečte aktuální stavy svých přátel. Trochu se zadostiučiněním zjišťuje, že jeho kamarád (od kterýho má onu knížku), čeká na mail od něj, kde zjistí jeho názor na svůj literární debut.

„Di do hajzlu!“ pomyslel si při tom zjištění.

„Tvoje knížka je na hovno! Sračka je to…“ říkal si se studem.

Tohle přece nemohl napsat do svý recenze, a tak stoprocentně zničit svý přátelství.

Upřímně řečeno, byl v prdeli. Nevěděl, jak ohodnotit literární debut svýho kámoše, aby nepomohl ke zničení, k zmrdání, jejich přátelství. Znali se od základky. Jeho kámoš v něj nepřestal mít důvěru. Právě on byl jeden z prvních, který dostal jeho rukopis. Ještě dřív, než by mu jej poslalo nakladatelství. Zní to šíleně, ale je to tak. Měl pocit, že ho má kámoš jako svýho bráchu.

Knížku odložil vedle notebooku a začal se kochat přírodou. Nebylo to nic moc, ale moh´ bejt rád vůbec za něco. Aspoň toho čerstvýho vzduchu…

Vykašlal se úplně na všechno. Notebook zaklapl, takže ho de facto přepnul do úspornýho režimu, knížku svýho kámoše nechal na stolku, vstal a šel do svýho obývacího pokoje.

Jeho obývák byl celkem k světu. Na rozdíl od jiných, jeho známých, pokojů. Bordel tam fakt neměl. Nechyběla tam pohodlná pohovka, stolek, kam si mohl odložit nebo položit ňáký občerstvení, ke kterýmu patřilo jeho oblíbený kapučíno společně s ňákými těmi sušenkami (od dětství byl závislej na sladkým), u zdi byla plazmovka a nedaleko v knihovně přidělaná hi-fi věž. Po obvodu pokoje byly zřetelně vidět přidělaný repráky. Tak dokonale a mistrně, aby jeho oblíbená muzika byla skvěle slyšet. Vše přesně tak, jak má být. Podle jeho gusta. Byl šťastnej, že to tak je. Nic by na tom neměnil.

Sedl si na pohovku, ze stolku si vzal dálkový ovladač a stisknutím příslušnýho čudlíku si zapnul telku. Samozřejmě, jak mohl čekat, automaticky se mu objevila veřejnoprávní stanice, takže hnedka instinktivně prstem přepínal na další kanál. Jeho jediným přáním bylo, buď přepnout na nějakou akční scénu komerční televize, nebo najít nějakej hudební kanál, kde by se ve videoklipu nějakýho rapera mihotaly fakt hezký kočky.

Než našel v telce to, co chtěl, chvíli to trvalo. Měl totiž super skvělý připojení, takže měl možnost sledovat i kanály ze zemí za mořem, a to i přesto, že by jim prd rozuměl…

Konečně něco slušnýho našel. Nebyly tam zrovna ty kočky, ale lepší něco, než-li nic! Ovladač položil zpátky na stolek a šel si do kuchyně uvařit svoje oblíbený kapučíno. Zjišťoval, že je na něj opravdu závislej, a taky byl fakt, že si dával kapučíno skoro dvakrát (ne-li třikrát) denně. Když ho měl konečně uvařený, vzal si ho zpátky do obýváku, kam si, po dlouhým přesvědčování, dal taky svůj notebook, kterej měl do tý doby na terase. Cítil, že k další (nutný) práci potřebuje klid a už ho to slunce celkem štvalo. Ne-li sralo. Pak si ovladačem na hi-fi věž pustil nějakou klidnou muziku; cítil v tom, že mu ta muzika dodává nějakou inspiraci, ale nebyl si stoprocentně jistej, jestli je to doopravdy.

Ještě si zastrčil do notebooku internetovej drát, aby byl on-line. Kouk se na mail a přihlásil se na Facebook. Na mailu měl, nečekaně, prosebný mail toho svýho debutanta. Fakt super. Tohle se mu fakt chtělo. Jeho kámoš ho prostě prosil, aby mu dal zprávu, jak na to s jeho knížkou je.

„Fuck!!!“ pomyslel si a na monitor zuřivě ukázal prostředníček. Bylo mu jasný, že tím nic nezmůže, ale aspoň se mu trochu ulevilo.

Knížka, kterou měl na stolku na terase, se vůbec nedala číst. Byla to prostě sračka! Nic jinýho (a lepšího) o ní nemohl říct, napsat už vůbec…

Snažil se na to nemyslet a tak různě surfoval po netu. Měl chuť napsat, co se mu právě honí hlavou na profil Facebooku, ale bylo mu jasný, že mezi stovky přátel má i onoho svýho „fakt milovanýho“ kámoše. Takže o knížce a o přípravě její recenze raději pomlčel. Měl svědomí. Ač ho někdy kámoš pěkně sral, chvílemi si ho vážil. Občas mu samo lezl na nervi, ale byl to hodnej kluk. Chudák…

Vykašlal se na všechno. Dal si pauzu. Nechal z věže znít klidnou, potěšující muziku. Dal si zkřížený ruce za hlavu.

A usnul.