Vikýř

Zveršovánky na nevážnou notu ze sbírky Sborník krvelačné poezie (Eva Táborová, Jana Hrubá, Sborník krvelačné poezie. 1. vydání, Brno: My Hand, 2003).

Sedím smutně u vikýře,

připadám si jako zvíře.

Moje kůže vzteky rudne,

ale krev mi v žilách tuhne.

Odraz ve skle v vikýři

cení zuby upíří.

A jak na mě zuby cení,

barva kůže se mi mění.

Hlodáky se noří slastně,

cítím jeho slizké dásně.

Je mi z toho nevesele,

připadám si jako tele,

které vedou na porážku.

Dala bych si rumu flašku!

S flaškou v ruce volám:„Hej,

upíre, jen ochutnej!“

Jak mou výzvu upír slyšel,

přestal sát a na mráz vyšel.

Opíral se o stěny,

byl tak trochu zelený.

Zvracel všude kolem sebe.

Probouzí se ranní nebe.

Bylo to dost nemilé,

měl 3,5 promile!

Večer na to v vikýři

odraz smečky upíří.

Prý že je tu skvělá párty,

že se ptali včera táty.

Já povídám:„Hoši moji,

víte, co krev dneska stojí?“,

říkám rázně do noci:

„Vždyť vám hrozí nemoci!“

Svět uhání jiným směrem,

tak upíři pod večerem

místo hodů v vikýři

do hospody zamíří.