Žízeň, že se o ní můžete opřít

Už jste to zažili? Žízeň, že se vám lepí jazyk na patro, rty jsou okoralé, máte mžitky před očima a dáte cokoliv za sklenici vody. Ano, vody. Obyčejné vody.

Několikrát jsem nedostatek vody zažil na svých putováních a to i na našem území. Neuvěřitelné, že. I u nás máme samoty bez možnosti získat vodu. Pravděpodobně byl kus ode mne pramen s čistou vodou, ale já o ní nevěděl. Neměl jsem dostatek informací a tak mi nezbývalo, než pokračovat v cestě. Cítil jsem, jak mi krev koluje pomaleji, jak jsem unavený, jak myslím jen na doušek vody. Slunce mi skrze oblečení pilo další tekutiny z těla. A najednou se objevila samota a tam nějaký hodný člověk, který mi dal napít. Zázrak. Nebo studánka pod velkým stromem, či pramen ze země tryskající. Zázrak.

První doušky chladivé vody mi působily rozkoš téměř nepopsatelnou. Užíval jsem si to znovuzrození a nechápal, kam až člověk může zajít. Nechápal jsem, že mám tak malé zásoby  vody a sliboval si, že příště už budu opatrnější. Přesto jsem opět zabloudil, opět jsem neměl co pít. Opět se mi dělaly mžitky před očima a krev byla stále hustější. Jednou to dokonce došlo tak daleko, že jsem zaklekl a pil z bažiny. Nic moc, ale zachránilo mne to.

Vážím si studánek a vyhledávám je. Při svých putováních se k nim vracím a pokaždé se nechám obdarovat živou vodou. Jsem rád, že existuje Národní registr studánek a pramenů, pomáhá mi to při plánování další cesty. Snižuje se totiž pravděpodobnost, že zůstanu na cestě bez vody. Snad zažene Registr i vaši žízeň a obohatí vás. Dobrou chuť a na zdraví!

Petr Hroch Binder, poutník Hroch