Ženská a automobil

Samozřejmě, jsou situace, které se mohou stát i mužům. Jako například tenkrát, když jsem si v Křižánkách na Vysočině zabouchla klíče v autě a v důsledku toho bránila dvě a půl hodiny průjezdu pouti, tedy asi 12 maringotkám a několika dalším vozům, na obvyklé pouťové stanoviště.  Když pominu silně rozezlené světské, kteří spěchali, protože potřebovali začít se stavbou stanů a stánků, docela jsem se pobavila. Kolem mého auta se totiž shluklo několik místních odborníků. Rozvážným krokem obcházeli kolem mého auta a zasvěceně rokovali o tom, jak si strejda Josef tuhle zabouchl v autě klíče, jak si bratranec Olda ondyno támhle zabouchl v autě klíče, jak Tonda Standovi otevřel auto drátem, jak Jarouš kopal vztekle do auta, protože mu nešlo otevřít, jak se u Dolejšů málem rozvedli, protože Mařena zabouchla klíče v autě a nechtěla přiznat, že je úplně blbá, a tak dále. Ale že by někdo vzal kus drátu a otevřel mi auto, toho jsem se nedočkala. Celá sešlost skončila tím, že jsem objednala odtahovku, aby mne odvezla do 40 km vzdáleného servisu. A během dvouhodinového čekání na odtahovku kdosi z místních přinesl dvě láhve slivovice a místní mužové i světští si hromadně svorně pozvedli náladu.

Pak jsou situace, v nichž by si muž zřejmě poradil. Já ne. Ano, umím dolít nemrznoucí směs do nádobky pro ostřikovače. Už jsem zjistila, kam se lije olej, a taky už dokonce vím, že potřebuju zelený Fridex a umím ho patřičně zředit a nalít, kam je potřeba. Všímám si indikátoru teploty motoru, takže už nikdy více auto nezavařím. Vím, kde mám bezpečnostní matici na kola, a vím, kde mám náhradní žárovky do reflektorů. Dokonce vím, jak vypadá hever a tuhle se mi podařilo poskládat výstražný trojúhelník. Ale tím moje znalosti a schopnosti končí.

Bohužel neumím tančit mezi kapkami vody a zrovna tak se neumím vyhýbat se hřebíkům, ostrým kamínkům a podobným lahůdkám číhajícím výhradně na mou maličkost na silnicích. A tak mi často během jízdy odejde některá pneumatika do věčných lovišť. Minimálně třikrát do roka pak stojím s autem u krajnice, tvářím se zcela zoufale a vyčerpaně a doufám, že si toho někdo z okoloprojíždějících všimne.  Sice znám přibližně technický postup výměny kola, ale mám panickou hrůzu, že šrouby utáhnu špatně nebo slabě a že mi při další jízdě kolo ulítne. Chvála vám, mužské plemeno! Zatím vždycky se našel ochotný řidič, který - vida zjevně naprosto bezradnou babu u silnice - zastavil a kolo mi vyměnil. A žádný z nich nikdy neměl připomínky typu „No jo, ženská….“.

Při mém předposledním defektu na dálnici se mi podařilo dojet s prázdnou pneumatikou k asi 1500 metrů vzdálené benzině a zavolala jsem asistenční službu. Auto totiž bylo služební a já byla celá šťastná, že nemusím obtěžovat jiné řidiče a mohu využít předplacenou službu. Lilo jako z konve a byla pořádná zima. Technik, který dorazil, byl úžasný. Prasklou pneumatiku vyměnil za rezervu během pár minut. Pak jsme oba, zmrzlí jako preclíci, usedli do jeho auta k sepsání protokolu, a já, tak vděčná za jeho pomoc, jsem chtěla vyjádřit uznání jeho práci a řekla jsem tu největší pitomost na světě: „To máte ale náročné zaměstnání, když musíte objíždět ženské, co píchají na dálnici.“ Myslím, že se ten dobrý muž hurónsky smál ještě další tři dny…

A protože jsem asi naprosto nepoučitelná, podařilo se mi o pouhých pár týdnů později zavraždit další pneumatiku cestou na koncert s kapelou. Nebyl čas vyměňovat kolo, tak jsme nakonec dojeli narychlo vypůjčeným autem číhosi dědečka, odehráli koncert, výborně se pobavili a přenocovali. Do výměny kola se pustil baskytarista druhý den ráno. Kolem auta postávala celá kapela. Ženské pokolení je u nás v menšině, a tak se vtípky na technické schopnosti žen samozřejmě jen hrnuly. Já jsem zrovna dumala o tom, že se mi to stává nějak moc často, a do právě nastalého ticha jsem nahlas poznamenala: „Já píchám docela často, tak třikrát do roka.“ Načež baskytarista zvedl hlavu od kola, bezelstně na mne pohlédl a zcela vážně odtušil: „Fakt jo? To já píchám skoro každý den…“. Celá kapela se zhroutila smíchy.

Zato mně není do smíchu. Ráno jsem nasedla do auta a ono odmítlo nastartovat. A to se o něj tak něžně starám. Možná je moje Felicie jen v přechodu, už by na to věkově měla nárok. A možná mi jen život chystá další veselou story, až se budu pokoušet uvést auto do provozuschopného stavu...

Autorka: Daniela Sedláčková, hroší poutnice a kapeložerka folkové skupiny Kámen úrazu