Žádost o ruku. Romantika nebo trapas?

Klečí na zemi v obleku, ve kterém vypadá nejmíň o dvacet let starší než v obvyklých džínách, kytici lehce zdevastovaných lilií, které smrdí až do sousední ulice (takže i největší drbna Nováková z přízemí na rohu větří nějakou zvláštní událost) se zplihle otírá o podlahu.

Chvilku přemýšlím, jestli - až vstane - bude mít na kolenou chlupy od našich koček, které v očekávání jara zrovna línají, a pokud bude, jak mu je budu kartáčovat. Dnes a do konce svého života ... Bože, chce se mi vyprsknout smíchy. Hledím mu z výšky na temeno a vidím, jak mu nervozitou zčervenaly uši. Začínám se třást. Buď na mne jde záchvat padoucnice, nebo záchvat smíchu. Případně obojí. Hlavně, ať už to skončí! Jako z dálky slyším slova "miluji", "láska", "život". Brzy začnu pískat nosem jako Piškot ze seriálu Ally Mc Bealová. Kam se poděl ten normální úžasný chlap, co si ze sebe dokáže v každé větě dělat legraci? A co mu mám odpovědět? Začalo mě bolet břicho. On taky vypadá na brzkou koliku. Místo vzájemného vyznání lásky se asi popereme o záchod. Jeden z kocourů nevěřícně zírá, co že to páníček dělá na podlaze a jde si ho zezadu okouknout. Pohled na kočičáka podezíravě čuchajícího k zadku mého nápadníka mě zkroutil do vrtule. Už brzy asi zaječím: "Nikdýýýýýýýýý!"

Nezaječela jsem. Naštěstí je to pouhá fikce. To jsme jen tak mezi námi děvčaty v práci probíraly otázku vrcholně důležitého okamžiku v životě ženy. Ale zhruba nějak takhle by to asi vypadalo, kdyby se mne někdo pokusil požádat o ruku klasicky uznávaným způsobem. Ne že bych nebyla romantická. Ale tak nějak vidím romantiku v úplně jiných věcech. V kvetoucích zvoncích. Ve vlahém podvečerním vzduchu. V usínání v objetí s milovaným člověkem. V kapkách rosy na trávě. Asi se už nikdy nevdám. Leda bych narazila na někoho, kdo mne o ruku dokáže požádat vtipně a s nadhledem. Takže, pánové, prosím, přede mnou nepoklekat!  A nemám ráda lilie! Ani růže! Ani obleky! Ani večeře u svíček v luxusní restauraci! A rozhodně žádná velká slova! A žádné fráze! A nenosím zlato! A vůbec – chci já se vlastně vdávat?

A jak to vidíte vy? Jaký je mezi námi poměr romantiků, realistů, vtipálků a sucharů? A co nějaké humorné historky?

Autorka: Daniela Sedláčková, hroší poutnice a kapeložerka folkové skupiny Kámen úrazu