Výchova (nejen) dívek v Čechách

Snad mi odpustíte troufalost, s níž se pustím do úvahy nad výchovou potomků. Předesílám, že mé zamyšlení vychází  z dětství, které pamatuji. Ve věku, kdy mí vrstevníci začínají houpat vnoučky na kolenou jsem nějak nesebral odvahu nabrat praktických zkušeností.

 U nás doma lítal pohlavek ve vzduchu, řekl bych pernamentně. Táta zastával praxí ověřenou Makarenkovu teorii "škoda rány, která padne vedle". Ku cti otce slouží, že trest následoval vždy po nějakém prohřešku, tedy po zásluze. Zarudnutí zadku bylo přímo úměrné provinění. Asi největší zadnice pálení jsem zažil, když jsem coby sedmiletý se stejně starým kamarádem Brejlou namydlili schody domovnici, protože nás nechtěla nechat kopat s mičudou na ulici před barákem. Na výsledek jsme si s Brejlou samozřejmě museli počkat. Osud tomu chtěl, že místo domovnice, šel táta. Neměli jsme tam tenkrát čekat. Od té doby mě ani Brejlu nenapadlo mydlit někomu schody. Jednou zhruba ve stejné době, jsem ve škole zaznamenal sérii neúspěchů. Chlubte se doma řadou kulí a zdůvodňujte tátovi, že úča je blbá a zasedla si na mě. Mnohem jednodušší bylo, podepsat si žákajdu sám. Že to nebyl nejlepší nápad, jsem zjistil zanedlouho. Škála trestů byla rozmanirá. Od pohlavku za srkání u jídla, kdy nezpevněná hlavička spadla do polévky, přes samotku v pokoji za hádky a drobné pranice se sestrou, po manuální práci všeho druhu za neuposlechnutí. Maminka byla hodná a neměla tak pádnou ruku. Když už nás praštila, evidentně jí bolelo u srdce. Nejtěžším trestem pro nás bylo, když nám v pubertálním věku začala mluvit do duše. Dodnes vidím ty smutné oči a slyším její slova: " Péťo, ty mě utejráš, co z tebe jednou bude?".

Ani ve škole se s námi příliš nepárali. Kdo nestačil ve výuce propadl, nebo šel do zvláštní školy. Ředitel nás tahal za kotlety, hrál-li na housle, majznul šmytcem. Kantoři si vůbec dřív uměli zřídit pořádek. Vše se řešilo na místě, žákovské knížky sloužily výhradně ke známkování. V hodině si dokázali udržet pozornost, nikdo si nedovolil neposlouchat nebo zlobit. Aby to zase nevypadalo, že jsme byli nějací chovanci nedělní školy. O přestávce se házalo houbou i křídami, holky se tahaly za copy, píchaly kružítkem, flusalo se verzatilkou, běhalo se po chodbách i nějaké to okno občas vzalo za své. Ale o hodině se poslouchalo a učitel pro nás byl absolutní autoritou. Dokázal trestat a pak tady byla možnost, že by si mohl postěžovat rodičům. Na vylomeniny byl volný čas a dělaly se pod kuratelou otcovy pádné ruky.

Doba je jiná. Bohužel. Rodiče své ratolesti příliš nevidí. Není čas na výchovu. Místo pohlavku se robátkům dostane za zlobení ve školní hodině málem pochvaly a ujištění, že úča je kráva, která si má hledět svého. V horším případě rodič na "píčku" vletí, aby si příště na synka nedovolovala. Ve škole chybí autority, vůle a důslednost učit a vychovávat, hlavně však podpora ze strany rodičů 

A tak se zamýšlím, jak bych dneska vychovával svého potomka. Jestli bych ho vedl ve stopách Hochů od Bobří řeky, nebo Rychlých šípů, jako nás vedli moji rodičové. Připravil bych ho na jiný svět, svět který odešel spolu s panem Foglarem. Snad proto je lépe, že nemám vlastní děti a ani odpovědnost za jejich výchovu.

Doba je jiná. Bohužel.

Autor: Petr Berka, hroší poutník a pořadatel kulturních akcí Mračení.