V čem tkví nebezpečí dětských táborů?

Před časem jsem byl pozván na jeden dětský tábor. To, co jsem tam zažil, mne dokonale dostalo. Také jsem jezdíval na tábory, ale tohle byla jiná káva.

Byl jsem pozván na dětský tábor, který se ukrýval v lesích kdesi u Plas, na Plzeňsku. Bylo pošmourné počasí, každou chvilku zapršelo a čím jsem se více přibližoval k táboru, déšť zesiloval. Přijel jsem do obce Lomnička a pokoušel se dovolat jednomu z vedoucích. Smůla, není tam signál. Vyrazil jsem tedy instinktivně a dřevěná cedulka mne už navedla k táboru. Spatřil jsem obrovský modrobílý historický stan, potom několik menších stanů, sprchy a úplně dole i kuchyni s jídelnou. Všechno ve dřevě a téměř skryto nepozorným očím. Zaparkoval jsem auto na kraji tábora a měl jsem úplně špatný pocit z toho, že tu nejsem pěšky. Auto se sem prostě nehodilo. Osazenstvo tábora bylo oblečeno v dobových úborech, někteří malovali znaky, jiní navlékali korálky, další se vzdělávali v práci s mečem nebo tvořili svíčky z včelího vosku. Budou je potřebovat, protože tu není elektřina. Další překvapení. To je vám taková krása, když víte, že nezazvoní telefon. Chceš teplou vodu? Zatop si pod kotlem. Chceš svítit? Umotej si svíčku.

Děti postupně zjišťují, že není všechno tak automatické a samozřejmé. Zjišťují, kolik se toho musí udělat, aby měly pohodlí. Aby neměly hlad a žízeň. Zjišťují, jaké je to být v kolektivu. A to nikoliv jen přes den, několik hodin ve škole, ale celou dobu. Najednou se musí uskrovnit ve svých nárocích a zvycích. Nemohou mít všechno jen pro sebe. Zjistí, jakou cenu má kamarádství nebo dokonce přátelství. Začnou si pomáhat v těžkých situacích, navzájem se podporovat (jistě, že ne finančně). Zjistí, že pospíchat se vyplatí pouze na sportovištích. A večer, kdy se sesednou kolem táborového ohně, naučí se několik nových písniček a také táborovou hymnu, kterou si budou pak celý rok broukat, až se budou těšit na příští tábor.

Co se ale stane, až se vrátí do "normálního" života. Až si sundají dobové oblečení a gumovky. Až je rodiče obléknou do značkových parádiček a vybaví novým telefonem. Až budou vrženy do víru velkých maloměst, kde se úspěch odměňuje závistí a dovednost posměchem. Co se stane, až opustí tábor bez elektřiny a signálu a opět si začnou krátit své dětství. Částečně samy další cigaretou, částečně za to můžeme my, dospělí. Bereme jim všechno, co se naučí na dětském táboře. Radíme jim, aby měly ostré lokty, protože jen tak se v životě uplatní. Sami jim dáváme takový příklad, protože jsme už dávno zapomněli na to, jaké to bylo na táborech. Bez elektřiny. Bez signálu. Bez povinnosti být nejlepší, protože diplom přece nakonec dostane každý, aby měl na co vzpomínat. Tak se podívejte do papírových krabic na půdě a třeba najdete ty staré diplomy. Třeba si vzpomenete.

OMNIA VINCIT AMOR

Petr Hroch Binder, poutník Hroch