Útěk do civilizace

V neděli před velikonočním pondělím jsme se jali utéct z ruchu velkoměsta. Kouřim se zdála být tou pravou volbou. Klidné, tiché maloměstečko, oáza klidu a poznání.

Prazska brana - KourimBerka

Cesta vlakem proběhla hladce, přípoj v Pečkách jako by čekal jenom na nás, a tak jsme chvíli před polednem stáli v Kouřimi na nádraží. Obloha vymetená, slunce nad hlavou, zahrady jeden květ. A ten klid. Sem tam nějaký ten kosák prohánějící kosici, jinak nikde ani živáčka. Nemohli jsme si vybrat lidupráznější místo. Za deset minut jsme dorazili k městským hradbám, jež v dobách své největší slávy platily za největší u nás. A platí stále. Kouřim má jedno z nejlépe zachovaných městských opevnění ve střední Evropě. Domky, domečky, zahrady, hřiště i sady jsou přirozeně vrostlé do staré, leč modernější zástavby. Cestou k náměstí nám přišlo, jakoby měl někdo nahoře silně puštěný tranzistorák. Nebyl to tranzistorák. Na náměstí byla pouť. Kolotoče, skákací hrady, sirény. Z amplionů na plný pecky vyřvával Michal David. To nám lehce nabouralo idylu klidných velikonoc. Chudáci místní, jestli tohle museli poslouchat celé svátky. Po zrychlené prohlídce kostela (vřele doporučuji prohlédnout exteriér i interiér, nádhera) a renesanční věže se sgrafitovou výzdobou jsme navštívili muzeum. Asi největší zážitek toho dne (když nepočítám uřvanýho Davida a Václavák ve skanzenu). Příjemná paní pokladní, chládek uvnitř a nádherné expozice. Slušně jsme se zeptali, zda-li se u nich může fotit. Mohlo a tak se můžete na krásné exponáty podívat sami. Vydrželi jsme se kochat celou hodinu. Měli jsme hlad jako lvi a tak jsme zapadli do hostince U lva. Vřele doporučujeme. Minutky za rozumnou cenu, krásné staré stylové prostředí, ochotný a rychlý perzonál, dobré jídlo i pivo. A pak hurá do skanzenu lidových staveb. Ve frontě u pokladny jsem pojal podezření, že stejný nápad měla asi tak půlka republiky. Dvacet minut čekání na vstupenku, husím pochodem od jednoho baráčku ke druhému, další fronta před venkovskou stavbou, pěkně se zařadit, jedna ruka na mobilu, druhá na šrajtofli, zkrátka kulturní zážitek jak má být. Všude okolo stánky se zbožím, které nenajdete ani na vietnamské tržnici, toť pravý skanzen lidových staveb. Ale aby nebylo všechno špatné. Domečky jsou pěkné, areál udržovaný, předvádění řemesel, asi i kulturní program. Návštěvu skanzenu lze doporučit, ale mě už tam v životě neuvidí. Zpáteční cestou  jsme se zašli kouknout do Molitorova na krásný zámeček, který se pomalu probouzí do staré slávy. Chtěli jsme ještě navštívit jednu tvrz nedaleko, ale nemohl jsem si vzpomenout na jméno vesnice, kde se nachází. Nejsem sám ani místní nevědí, že v Maloticích nějaká tvrz je. Takže příště. Cestou na nádraží jsme se ještě zastavili na jídlo v druhé kouřimské hospůdce na náměstí. Místo opékaných brambor přinesli krokety a obalované žampióny byly z konzervy. Pivo Budvar též nevalné, takže příště s radostí mineme. A příště určitě bude. Městečko je krásné a starobylé. Čeká nás Lechův kámen s ukrytým pokladem a keltské sídliště. Teď jen zbývá doufat, že pouť nemá na náměstí stálé angažmá.

Autor: hroší poutník, Petr Berka, pořadatel kulturních akcí Mračení