Taková jiná pohádka

Dnes už  asi naše děti nečtou příliš pohádky od Boženy Němcové, nebo Jaromíra Erbena. Snad ještě vezmou do ruky nějakou tu fantasy, inu i pohádky jdou s dobou. Nevím však, zdali jsou ještě výchovné a poučné. Dovolte, abych se o jednu pohádku také podělila.

Představte si nějakou imaginární zem, dejme tomu, třeba-nu prostě ZEM. Je to prastará zem a lidé se na ní dlouho vyvíjeli. Tuto zem stvořil Bůh svou mocnou energii myšlenky, která by každého smrtelníka zabila, kdyby se s takovou silou setkal. Proto tento Bůh dal nejprve lidem vysokou inteligenci, aby mu byli blízcí a mohli s ním, alespoň vyvolení, komunikovat. Dal jim mnohé schopnosti jaké měl On sám. Vždyť to byly děti jeho myšlenek. Bohužel, někdy se věci vymknou kontrole. Začalo to tím, že si Bůh až příliš hrál s atomy a  neuvědomil si, že vlastně stvořil časovanou bombu. Tiká v celém vesmíru, v každém z nás. Všechno, co jednou vzniklo, časem samo sebe požere a zanikne, aby opět mohlo vznikat nové. Tento koloběh začal nabírat takových rozměrů, že to zkrátka Bůh pustil ze zřetele a nechal vesmír, aby se rozpínal a žil svým vlastním tempem. Nechal také lidi, aby se rozpínali a posléze zanikali.

S rozpínáním logických a rozumových schopností zanikaly u člověka schopnosti intuitivní a Bohu se oddalovali. Řekl si tedy, že tomu učiní nějaký řád. Lidé začali být nesmírně chaotičtí. Stěhovali se sem a tam, byli popletení a nebo pyšní. Za Bohy vydávali lidi, stali se netolerantními a vlastně už zapomněli, jak se otevírá vlastní cesta ke Stvořiteli-skrze své vlastní srdce a intuici. A že má každý tu intuici jinou, to už bylo vedlejší. Tehdy bylo zapotřebí vyslat na zemi několik vyvolených, aby sjednotili lid a vytvořili jim určité zásady, podle toho v jakých končinách žili a na co byli zvyklí. Zvláště v zemi písku a slunce to vřelo velikou pýchou. Někteří chtěli, aby byli sami božstvem, jiní se kochali tím, že jsou právě oni vyvolený národ.

Daleko od horkých míst, v chladných lesnatých pásmech byli ještě lidé pokorní a uměli naslouchat. Měli úctu ke všemu, co On stvořil. Nepovyšovali se nad ničím a znali moudrost bytí. Má-li však přijít změna, nikdy nelze vyhovět všem. Naopak, všichni se musí změně přizpůsobit, aby přežili. Bůh osvítil některé jedince, skrze něž seslal lidem poznání. Byla to velmi mírná lekce. Na dálném východě tak vznikl  Budha, jehož legenda dodnes žije. Na blízkém východě zase vznikl Mohamed, jehož slova jsou do dnešních dnů striktně dodržována.  Ale vznikl také Ježíš Kristus, jehož slova se do dnešních dnů různě překrucují. Bůh dal lidem šanci a díval se, co se bude dít. Jak se snesou víry? A jak se snesou s tak zvanými pohany, kteří svým myšlením měli zatím k Němu, nejblíže? Konec té pohádky vlastně všichni znáte….vždyť jej sami držíte ve svých rukách.

Píšete řádky mezi atomy, jejichž kmitání se zrychluje, stejně tak jako naše myšlení. Nyní bychom mohli být Bohu zase blízko a rozumět mu. Mohli…Jenomže víra nás opustila. Její záměr a myšlenka se v lidských rukou pokroutili. Z víry se stal prostředek k ovládání druhých. Energetická centra, kde dříve proudilo množství energie-pyramidy, mohyly, gotické katedrály, byly postupně zdevastovány. Jejich účel byl rozprášen a stal se z nich pouze důkaz historie.
Víra davů tedy zklamala. Ale když něco zklame, je to přeci důvod hledat něco nového, co bude fungovat. Nalaďme své přijímače a srdce a naslouchejme, nalezneme odpověď, aniž bychom museli být muslimové, křesťané nebo buddhisté či hinduisté. Prapůvod je síla a myšlenka. To je jediná zbraň proti zneužití víry. Nenechat si zpřetrhat spojení, svoje vlastní spojení, cizí sítí, jinými lidmi.

Suiza, hroší poutnice