Seřval jsem mámu, protože to se mnou myslí dobře

Mám šílenou matku. Myslel jsem si bláhově, že se z toho dostanu sepsáním povídkové knížky, ale opak je pravdou. Všichni čtenáři mamince drží palce, mám ji pozdravovat a někteří se s ní chtějí dokonce setkat. Včera jsem už nevydržel, jak to se mnou myslí dobře a (s)prostě jsem ji seřval.   

Za všechno mohou dvě okolnosti. Jednak máma bydlí dostatečně blízko (ve stejném domě) a za druhé jsem měkký. A líný. Nechám si od té dobré ženy posluhovat. Uklízí mi, pere, žehlí, myje nádobí, vaří. Potom se nemohu divit, že zapomíná na můj věk. Zapomíná, že jsem dospělý. Asi nejsem. Proto se tak nechovám a pak to mámu svádí k peskování, napomínání a mentorování. Včera jsme měli rozlučkový večírek s jedním Hroším poutníkem. Odjíždí do Plzně a už se nebudeme tak často vídat. Přišla i maminka, s obrovským tácem, plným voňavého štrůdlu. Hned se vrhla na uklízení (přesto, že jsem tam neměl bordel). Před ostatníma, což mi dělá moc dobře. Potom začala zábava. Popíjelo se víno. A najednou se maminka nechala slyšet, že moc chlastám a že bych měl brzdit. Ano, řekla to jinak, ale to je fuk. A tak se svedl, nasadil příšerný ksicht, odnesl sklenku na víno a natočil si vodu a demonstrativně se napil. A nic, zábava běžela dál.

Po nějaké době a dalších lahvích vína se maminka ozvala podruhé. Prý, proč si nenaliju také. A já, místo toho, abych si vzal z kuchyně sklínku, nalil si a byl rád, že to mám zase dovolené, si zalil mozek a oči krví a zařval jako raněné zvíře, aby se na mně už konečně vysrala. Přede všemi a dost hlasitě. Místo toho, abych si z toho udělal legraci, rozhodl jsem se vyhrotit situaci. Zbytečně. Bylo mi jasné, že v tomto souboji nemůže být vítěze. Maximálně tu mohou ležet dva poražení, před zraky ztichlého publika. Máma se sebrala a odešla. Dostalo se mi napomenutí, že bych mohl volit lepší slova a pokračovali jsme v rozlučkovém večírku. Pil jsem dál vodu, protože na víno jsem už neměl chuť. Neměl jsem vlastně chuť už na nic, ale nechtěl jsem kazit večírek. Ostatně to umím taky dobře. Hlavou mi létaly myšlenky na seběhnutí do přízemí, kde máma bydlí, abych se s ní mohl udobřit, protože jde o hovadinu. Pak jsem si říkal, proč bych to měl dělat, když jsem si nezačal a tak podobně.

Jaké to má řešení? Máme ctít své otce a matky, aby se nám dobře žilo na zemi. Co je to vlastně ctít? Poslušně plnit jejich vůli, která mnohdy hraničí s rozmarem? Vždyť to přece s námi myslí dobře. Podřizovat se jejich názorům a tlakům? Vždyť bez nich bychom tu vůbec nebyli. Pomůže, když vyměním zámky, začnu si vařit, prát, uklízet, žehlit a mýt nádobí? Budu pak v očích své mámy dospělejší? Nebo bych se snad měl odstěhovat někam daleko? Není náhodou právě dnes ten správný čas, vyrazit na dlouhou cestu do Santiaga? Co mne tu drží? Práce, která nemá smysl? Lidé, které nemám šanci obohatit? Máma, pro kterou jsem tlustý bordelář, který se nerozvíjí? Děti, které mne znají jen ve chvílích, kdy potřebují peníze? K čemu by bylo otevírání Hrošího klubu v domě, kde by bylo jen zdrojem nedorozumění? Proč si dělat zle tam, kde to není potřeba? Jak směšná je touha po harmonii, po zachování zdravých vztahů, nejen ekonomických. Všem jde jen o peníze a nadvládu. Byť by to byla nadvláda nad jediným člověkem. Omlouvám se svojí mámě, že má takového syna. Syna, který ji nedokáže dát to, co potřebuje.

Petr H.Roch Binder, poutník Hroch