Přesto, že jsme oba lidé

Při jednom ze svých putování jsem došel i do země, kde se mi moc líbilo.

Na první pohled si moc nelišila od těch zemí, kde už jsem někdy byl. Stejně tu vítr šuměl ve větvích vysokých stromů, v řekách tekla voda, pole byla žlutá i zelená. A lidé tu byli také na první pohled stejní. Avšak čím déle jsem tou zemí procházel, povídal si s obyvateli, kteří mne hostili dobrým jídlem a někdy nechali i přespat, zjišťoval jsem, jak rozdílně se tu žije.

Lidé se nebojí o práci, protože ti, kteří jim vládnou, si dobře uvědomují, čí peníze je živí a že vládnutí není nekonečné. Práce tu není za trest, ale je mnohem výhodnější pracovat, než se nechat živit státem. Lidé se tu nebojí mít potomky, protože vědí, že je uživí. Mají radost z jejich dětství a nikoho ani nenapadne, aby děti nějakým způsobem trápil. Lidé si pamatují, že sami bývali dětmi. Lidé tu mají dost času na setkávání se s jinými lidmi. Povídají si, baví se, sportují, vzájemně se obohacují. Vzájemně si nezávidí, protože vědí, že bohatství nepřináší svobodu. Lidé si tu uvědomují, co skutečně ke svému životu potřebují a to vyhledávají.

Nenašel jsem ve zdejších domovech televizi. Lidé tu nejsou ve vleku seriálů a reklamních bloků. Co potřebují, dozví se z rozhovorů s jinými lidmi. Také noviny a knihy se tu dost čtou. Málokdo vysedává přes půlnoc v hospodě. Alespoň přes týden. V sobotu to ale žije. Lidé se navštěvují, rodiny jezdí za příbuznými. Nikoho ani nenapadne, aby trávil celé dopoledne v supermarketu. Je to pro ně ztráta času. A peněz.

Zdejší lidé si umí vážit darů. Ví, že nic se nestane náhodou, že nic nepřijde samo od sebe. Jsou pokorní a šťastní. Možná nemají silná nablýskaná auta a domy plné elektroniky, ale mají srdce plná lásky a dobroty. Jednoho dne jsem doputoval až do hlavního města. Navečer jsem potkal muže, co pospíchal domů. Když mne spatřil, zastavil. Začali jsme se bavit a já zjistil, že je to poslanec. Pozval mne k sobě domů a já zjistil, že žije skromně. Nebál se mne k sobě pozvat, protože se neměl za co stydět. Dostal jsem večeři a pak jsme si povídali. Ptal jsem se já i on a oba jsme byli překvapeni, jak jsou naše země rozdílné. Přesto, že jsme oba lidé.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch