Předvánoční kouzlo

  Mám ráda místo, kde žiju. I když bydlím v paneláku. Protože o kousek dál, za těmi ošklivými paneláky začíná vesnice s názvem Staré Bohnice. Řady domků se svažují až na roztomilé náměstíčko s barokním statkem a dalšími historicky zachovalými budovami, včetně barokního kostela sv. Petra a Pavla a včetně  chmurně, leč majestátně vyhlížející zdi bohnické léčebny. Letos tu poprvé byl uspořádán vánoční trh s hudebním vystoupením, soutěžením pro děti a s historickým průvodem Josefa a těhotné Marie.

  Byla jsem nesmírně dojata, když jsem přišla na lidmi zaplněné náměstíčko, slyšela vánoční písně a uviděla jsem postavený betlémek s živými kozami a oslíkem. Všude se hemžily rodiče se svými udivenými dítky, těmi staršími i těmi nejmenšími, ještě v kočárcích. Dospěláci chodili s pohárkem svařáku nebo medoviny a děti držely chomáče cukrové vaty. Tatínkové fotili nebo pyšně nesli ratolesti na ramenou, aby lépe viděla.  U Betléma bylo plno malých andílků, kteří si hladili zvířátka a oči jim zářily štěstím a bezprostřední radostí z nového zážitku. Vždyť která z nich někdy viděla živého oslíka?

 Já jsem chvíli stála, nasávala atmosféru vánoc a potom jsem se šla podívat na vystavované zboží. Všimla jsem si, že stánek tam má i Kolpingův dům a vybírají dobrovolné příspěvky.

 Vím, že Kolpingův dům ve Starých Bohnicích je už dlouho. Tato klidná část Prahy je pro azyl maminek s dětmi jako stvořená.  Okolí kostela má zvláštního ducha a mě vždycky napadne, že tohle místo je zkrátka Bohem požehnané. Přispěla jsem tedy skromnou částkou a na mysl mi přišel článek, který nedávno napsal Hroch. Totiž, že lidem není líto vyhodit peníze za láhev vína, ale na knížku s dobročinným účelem už nemají. A ona se podobná situace opakovala i na této předvánoční akci. U stánků s občerstvením byly dlouhé fronty, zatímco u stánku Kolpingova domu se vždy zastavili jeden, dva lidé. Nu, snad i to je úspěch v naší spotřební společnosti.

 K této příležitosti se večer konal ještě koncert v kostele, jehož výtěžek šel na Kolpingův dům také. Snad jim to trošku pomůže.

 Lidé mají tu zvláštní vlastnost, že dokáží závidět i nos mezi očima. Člověk by musel být opravdu mrzák a bosý a nemocný, aby ho lidé rádi podpořili charitou.

 Kolpingův dům je vcelku slušně zařízený, mají tam teplo, čisté postele, kuchyň, počítač a tak co by ještě chtěli-řeknou si mnozí. Ale Ti mnozí si třeba neuvědomí, že nebýt dobré vůle, nebylo by nic a lehce by se mohlo stát, že u kostelů by žebrali matky s nemocnými dětmi, protože jim zemřel manžel, který po sobě zanechal dluhy a nebo proto, že už pro ně nebylo únosné žít s tyranem a nebo proto, že je zavrhla vlastní rodina kvůli hloupým předsudkům.

 Jestli pak jsou ty děti s maminkami v Kolpingově domě šťastné tak jako vy, všichni, kdo to čtete? Možná, že všem, které potkávají, závidí, protože z jejich pohledu máte všechno, zatímco ony jen pouhý dočasný azyl...před sebou nejistotu a za sebou trosky.

 Přeju Vám, abyste vždy ve svém životě našli azyl, když na tom budete nejhůř. U přátel, u rodiny a nebo i u cizích lidí...

Autor.: hroší poutnice Daniela Tomešová