Poklady, které skrývá MHD

Městskou hromadnou dopravou nejezdím opravdu ráda. Příliš mnoho lidí, nervozity a strkání. Nemluvě o tom, jak mi vadí, když blízko mě sedí nějaký ožrala nebo bezdomovec. Nebo když si někdo vylévá vztek za své neúspěchy na ostatních spolucestujících.

Někdy se mi ale stane, že se na tu skrumáž těl dívám jinýma očima.  Když člověk na chvíli přestane vnímat vrchní masku, najednou zjistí, že uvnitř každého člověka je dušička, která touží po úsměvu, pohlazení a lásce.
Vyzkoušela jsem si to, když jsem jednou sebrala odvahu a usmála jsem se na docela zamračenou paní.
A stal se zázrak, ona mi úsměv oplatila! Hned jsem měla lepší pocit a den byl o trošičku hezčí.

Včera jsem měla zajímavé setkání se slepcem.  Na něj jsem se bohužel nemohla usmát. Neviděl by to. Ale co mu říci hezkého, aby věděl, že na světě není sám?
Držel na vodítku slepeckého bílého retrívra. V druhé ruce hůlkou ohmatával chodník. Všichni slepci mají  můj obdiv, když pouze s bílou holí a svým slepeckým psem procházejí peklem lidí a ulicemi plnými aut.
Veškerou energii soustřeďují na svou hůl a na svůj sluch.
Za námi šla maminka s malou holičkou. Vysvětlovala jí, že pejsek nahrazuje pánovi jeho oči a všude ho navede. Vyhne se překážkám. Zaměřila jsem pozornost na pejska, ale nezdálo se mi, že by mohl tak úplně nahradit lidský zrak...
Je to jen zvíře, jehož přirozeností není myslet za člověka. Šla jsem za nimi až na zastávku autobusu. Když autobus přijel, zeptala jsem se slepého pána, jakým číslem chce jet.
Potvrdila jsem mu, že tohle je ten správný autobus a nechala jsem ho nastoupit. Skoro celou cestu jsem pozorovala oči slepeckého psa. Nikdy jsem neviděla smutnější psí oči.
Sedl si těsně k pánovým nohám, položil mu hlavu na botu a pokorně nesl svůj úděl. Pán ho podrbal po hlavě, bylo vidět, že si svého přítele a pomocníka cení.
Myslím, že slepečtí psi na svých bedrech nesou velké břemeno odpovědnosti a těžké práce. Zatímco většina obyčejných psů se jen raduje z obyčejné procházky s pánem a užívá si spousty pachů a vjemů, slepecký pes tvrdě pracuje a musí se soustředit na to, aby se pánovi nic nestalo, aby včas rozeznal nebezpečí. Neustále musí být disciplinovaný a nemůže se rozeběhnout a vesele poskakovat. Bylo mi toho pejska líto, stejně jako by mi bylo líto předčasně vyzrálého dítěte, které přišlo o bezstarostné dětství. V duchu jsem pejskovi i slepci skládala svůj obdiv. A velký dík také těm, kteří slepecké psy cvičí.

Když jsem vystupovala, slepec za mnou zavolal: "Děkuju moc!"  "Není vůbec zač!" Odpověděla jsem překvapeně.
Ten člověk byl slepý, ale přesto věděl, že vystupuji.

Jsou dny, kdy cestovat městkou hromadnou dopravou je dar.

Daniela Tomešová, ala Suiza, hroší poutnice