Pojďme si hrát na stát

Jako děti jsme si hráli na tatínka a maminku, na doktory, na policajty a zloděje. Někteří z nás vyrostli a hrají si na tatínka a maminku, doktora, policajta, zloděje. Někteří si hrají na stát. Jsou hráči úspěšní a ti druzí.

Jak se hraje na stát? Je to jednoduché, potřebujete území, lidi, peníze. Herní plán máme od roku 1993 jasný, téměř 79 tisíc kilometrů čtverečných. Máme hory, lesy, v nich kůrovce. Louky, lány, máme řeky a rybníky, v nich ryby a dusičnany. Máme spoustu památek, o které se máme starat, aby po nás něco zbylo pro hráče, kteří přijdou po nás.

Jak je to s lidmi? Těch máme něco přes deset milionů. Každý z nich má svá práva a povinnosti. Má své potřeby, zájmy a dovednosti. Pokud se nám podaří každého efektivně využít pro fungování společnosti, máme vyhráno. Jsou totiž pouze dvě kategorie obyvatel. Ti, kteří vedou a ti vedení. Musíme je dokázat rozlišit, aby se ti vedení necítili podvedení, ale měli důvěru v ty, co je vedou. Naopak vedoucí musí cítit odpovědnost za své ovečky. Musí být schopni je vést, umět se dívat kolem sebe a znát směr.

Nesmíme zapomenout na peníze. Přesto, že se jedná jen o hru, míra úspěšnosti se ukáže na stavu pokladny. Nemůžeme si natisknout libovolné množství peněz, to jen tak na vysvětlenou. Do státní pokladny tečou peníze z výběru daní, poplatků, cel a tak podobně. Musíme nastavit jejich výši tak, aby nebyla likvidační, zároveň je třeba, aby se pokladna dostatečně plnila. Nezapomeňme, že z těchto výnosů je třeba platit mnoho společensky nutného. Třeba silnice, důchody, státní zaměstnance, státní úřady, samopaly, otevřené karty, prohrané arbitráže a podobně.

Jsme na začátku. Nic nebylo před námi, začínáme od nuly. Musíme zjistit, kolik lidí do pokladny peníze přináší a kolik lidí si peníze bere. Pokud se nám nepodaří nastavit rovnováhu mezi těmito tábory, bude problém. Tím větší, čím méně peněz budeme mít v pokladně. Z celkového počtu lidí je čtyři miliony ekonomicky aktivních, tedy přes šest milionů si z kasy peníze bere. Už to je alarmující, ale s tím prostě nic neuděláme. Jak se dělí lidé, co do státní kasy nepřispívají, ale naopak? Jsou tu důchodci, kteří byli celý život ekonomicky aktivní. Nemůžeme je odkopnout. To je asi dva a půl milionu lidí, co chtějí důstojně žít. Potom máme učitele, policisty, zdravotníky, vojáky, úředníky. Potřebujeme je? Jistě. Starají se o chod státu. Kolik jich vlastně potřebujeme? Celkem by jich nemělo být více, než milion. Cokoliv více, je neúnosné pro fungování státu.

Máme dva miliony žáků a studentů. Pokud bude v jedné třídě dvacet posluchačů, potřebujeme sto tisíc kantorů, spolu s dalšími pracovníky dejme tomu sto padesát tisíc lidí. Zdravotnictví můžeme počítat podle podobného klíče, na jednoho zdravotníka počítejme padesát lidí, to se dá zvládnout, celkem tedy 210 tisíc zdravotníků. Kolik potřebujeme policistů?  Jednoho na padesát lidí? Tedy 210 tisíc. Jak je to s úředníky? Jeden úředník by mohl zvládnout sto lidí, co říkáte? Tak sto pět tisíc. Zbývají nám vojáci, vědci, soudci. Ti všichni se musí vejít do 325 tisíc.

Potom nám ještě zbudou dva miliony lidí, kteří se nevešli do žádné z výše uvedených škatulek. To jsou nezaměstnaní, lidé v domácnosti, na mateřské, vězni, tedy skupina, která rovněž do rozpočtu mnoho peněz nepřidá. Máme tedy na jedné straně pracující, v počtu čtyř milionů, kteří musí utáhnout celý stát, proti nim stojí armáda šesti a půl milionu lidí, kteří potřebují z něčeho žít. Už to samo o sobě je velmi náročné. Představme si, že do tohoto nerovnovážného stavu zasahuje ještě taková potvora, jako inflace, korupce a kurzové rozdíly. Není jednoduché se s tím vyrovnat. Jako správný hospodář víte, že je třeba co nejvíce rozšířit skupinu první, tedy ekonomicky aktivní a tu podpořit, aby mohla a chtěla co nejvíce naplnit státní kasu. U ostatních skupin vám jde o to, aby se neúměrně nerozšiřovaly, zejména o nevýkonné pracovníky, kteří mnohdy ani nejsou potřeba a jen ukusují z koláče. Každý úřad, každé ministerstvo má nějakou strukturu. Má lidi potřebné a ty druhé. Vy, jako správný hospodář se musíte umět postarat o to, aby tam byli pouze potřební lidé a dělali to, co mají. Je vám jasné, že přebujelé vedení přestává být konstruktivní, pouze obhajuje vlastní existenci, místo toho, aby vedlo. Je vám jasné, že člověk utápějící se v blahobytu, přestává být přínosem, ale pouze ztučnělou karikaturou, která se obává o své teplé místečko.

Na základě těchto předpokladů jste schopni procentuelně vyjádřit vstupy i výstupy ze státního rozpočtu. Víte, že čím více bude nezaměstnaných, tím hůře se bude státní kasa plnit. Proto jim raději vytvoříte nová místa, než abyste je krmili sociálními dávkami. Je vám jasné, že mezi nezaměstnanými je mnoho těch, kteří pouze nechtějí pracovat. Vyhovuje jim nižší životní úroveň, protože k životu jim to přece stačí. Přitom máte k dispozici mnoho úředníků, kteří sedí na úřadu a mají v popisu práce oddělovat zrno od plev.  Když už jsme u zrna, lidé chtějí jíst. Je dobré zamyslet se nad zemědělstvím. Přece je lepší konzumovat plodiny doma vypěstované, než dovážet jakkoliv krásnou cizinu. Exotika se může jednou přejíst, ale chléb a brambory ne.

Když se pak podíváte na tabulky, které vám zpracují úředníci ze statistického úřadu, není jich tam moc, ale dost na to, aby zvládli rychle popsat a pojmenovat tendence ve společnosti, zjistíte, že státní rozpočet může být vyrovnaný. Že se lidé mohou mít dobře, pokud chtějí pracovat. Že je možné postupně umazávat i státní dluh po předchozích vládách. Vlastně ne, řekl jsem, že začínáme od nuly. Beru zpět. V každém případě zjistíte, že i zákony se dají tvořit jednodušší a funkčnější. Stačí jen chtít. Rezignovat na našeptávače, kteří sledují své sobecké zájmy, případně zájmy svých zbohatlíků. Takto můžete tuhle hru klidně hrát několik dlouhých let a nemusíte se bát, že v příštích volbách vás někdo sesadí díky různobarevným heslům, která mají nulovou hodnotu. A pokud ano, pak je chyba v lidech, ne v systému.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch