Počítačové hry - můj bubák

„Mamííííí! Pojď se podívat! „ V hlavě se mi rozbliká červený majáček. Před deseti minutami seděl synek u počítače, a tak vím, co mi bude chtít ukázat. „Nejdu. Víš, že nesnáším počítačové hry.“ „Ale to je logická, bude se ti líbit.“ „Nejdu a hotovo!“  Jsem až trapně zarytým odpůrcem počítačových her, které jsou dnes alfou a omegou spousty dětí, a mám nepříjemný pocit, že pomalu sklouzávám do obvyklého modelu „jo, za našeho mládí, to bylo jinak… my jsme četli, běhali venku, hráli hry u potoka, neměli jsme televizi ani počítače..."

Představa mého dětství se mi odvíjí před očima a jen stěží se ovládám, abych ty věty, které i mně samotné znějí legračně, nepronesla nahlas.  Někdy si skutečně připadám jako zapšklá důchodkyně v duchu prskající na celý svět cosi o zkažené mládeži. Syn netráví u počítače příliš času, ale mne rozčiluje i tohle. Samozřejmě mu nebráním v hraní počítačových her - vím, že vývoj nezastavím. Ale když se za chvíli znovu ozve: „Mamííííí! Koukni, něco jsem pro tebe našel…“,  zase se zaseknu, protože je mi úplně jasné, že to tentokrát bude po změnu nějaká strategická hra, o které dospívající synek soudí, že by i nechápající matce mohla udělat dobře. Ne, neudělá. Vím, že mu jde o to, že se mnou chce sdílet své potěšení ze hry, ale nedokážu se přemoci. Sice se mi ho vždycky podaří odlákat na dámu nebo nějakou jinou hru, ale cítím, že bych chtěl se mnou sdílet i tu počítačovou, která ho tak baví. Ne že bych si nikdy nevyzkoušela nějakou hru na počítači zahrát, ale opravdu mne to nebaví. Zvlášť, když je počítač mým pracovním nástrojem, takže u něho trávím většinu svého dne a jsem ráda, když si od něj mohu odpočinout. Na druhou stranu nejsem tak omezená, abych neviděla podobnost, nikoli náhodnou, ve své minulosti, kdy jsem jako čtrnáctiletá holka místo učení „pařila“ u magneťáku, pouštěla jsem na plné koule Kiss a AC/DC, mí rodiče z toho šíleli, neboť to považovali za odtržení od reality a naprostou ztrátu času, a věčně jsem měla na talíři, že se mám jít raději učit nebo umýt nádobí nebo vyluxovat nebo cokoli, při čem panelákem nebudou dunět decibely. Snad jsem tedy dost soudná a nesklouznu k vykřikování: „Staré zlaté časy!“.

Ještě stojím v zamyšlení, když se ozve: „Mami? Pojď, něco ti ukážu.“ Stojí vedle mne a mně užuž málem vyklouzne standardní slůvko „Nejdu“, naštěstí ho zadržím. Obouvá si boty a vede mne na pole vzdálené půl kilometru od domu. Za námi remízek, před námi široširé pole, na horizontu Ještěd a pár dalších kopců, které jsem zatím neidentifikovala, a k tomu fantastický západ slunce. „Viděl jsem slunce probleskovat mezi stromy, říkal jsem si, že bude krásný západ a že bys to asi chtěla vidět.“ A v té chvíli definitivně chápu, že se nemusím bát, že by se nechal definitivně spoutat virtuální realitou. I když je doba jiná a všechno je jiné, naše děti jsou v pohodě.  Zaplaťpánbu.

Autorka: Daniela Sedláčková, hroší poutnice a kapeložerka folkové skupiny Kámen úrazu